June, 1. kapitola - Přesun

29. září 2012 v 17:45 | Christie |  June
Stalo se to zase. Včera jsem přespala u Cathy doma. Usnula jsem asi ve dvě hodiny, když mě hysterický záchvat pláče opustil. Cathy mě držela v náručí a utěšovala mě celé ty hodiny. Nikdy ji to nebudu moct splatit. Jak taky? Vždyť se už neuvidíme. A pokud ano, dřív než za půl roku to nebude. A pak třeba budeme někým úplně jiným. Odcizíme se. Vím to. I s tátou se odcizíme. On si to neuvědomuje, jak by mohl? Peníze se mu budou na konto hrnout větší rychlostí a to je to jediné, co ho ode mne může odcizit. A stalo se to zase. Nechápu toho jeho pana Collinse, že nevidí, jak dětem svých zaměstnanců ubližuje. Jako šéfredaktora by ho mělo zajímat všechno. Neměl by nic přehlížet. Vím, že s tátou jede ještě jedna žena. Viděla jsem na jeho stole dvě letenky. První třídou do Baye. Jen tam. Na jedné letence stálo F. Jason. Na druhé M. Stanleyová.

Má syna, kterému je dvacet. Takže jeho do nějaké internátní školy poslat nemůžou. Je špatné cítit takovou žárlivost? Nebo je to normální? Od té doby, co mi otec přenechal na starosti praní, se mi rozšířily obzory. Poslední dobou nacházím na jeho oblečení časté fleky od kávy, kterou dříve nikdy nepil. Nebo od jídla. Kdysi si dával větší pozor. A pak taky fleky od rtěnky.
Zdá se to až divné, že si něčeho takového nevšimnou. Připadám si, jako nějaký agent, když to špinavé oblečení házím do pračky a ničím důkazy. Úmyslně.
Včera mi dal mou vlastní letenku. Pochopila jsem, že mě tam neodveze. A taky jsem pochopila, že se mé kufry musí zmenšit. O dost. Z mých původně tří kufrů můžu mít jen jeden plus příruční. Jak milé.
Dneska ráno jsem zašla za Hanrym. Otevřel mi dveře a překvapeně se na mě podíval. Možná čekal někoho jiného.
"Pojď dál." Řekl. Prošla jsem kolem něho a zastavila se kousek za ním.
"Už to víš?" Zeptala jsem se. A když přikývnul, dodala jsem. "Přišla jsem se rozloučit." Hanry mě objal a pohladil po hlavě.
"Vzal bych tě k sobě, to víš… Jenže Fred to nechtěl ani slyšet. Že nebude mě a Susan obtěžovat. Že máme plno jiných starostí. Však ho znáš." Pokrčil rameny.
"Díky strejdo." Zamumlala jsem. "Kde jsou holky?"
"Susan šla s malou na procházku, mám něco vyřídit?"
"Jasně," přikývla jsem. "Že je pozdravuju."
Nejhorší ze všeho je to, že přijdu o polovinu prázdnin. Táta prostě ani nechce slyšet o možnosti, že bych tam odjela až na začátku září. Doslova? Prý: "Neexistuje. Pojedeš tam teď, zároveň semnou. Kdo by tě tu hlídal. Navíc, budeš mít dostatek času, připravit se na změnu prostředí, najít si nějaké kamarádky, které by ti pak na začátku se školou pomohly." Právě to mi na tom vadí. Místo, abych si užívala prázdnin a volna s Cathy, dokud to jde, musím se už teď připravovat.
Dohodla jsem se s Cathy, že budeme v kontaktu. Budeme si posílat dopisy a mailovat si. Doufám, že tam alespoň povolují telefony. Nemůžu si být jistá. Nedostala jsem žádné papíry. Jediné, co vím, je, že mě na letišti v Ashville bude čekat nějaká profesorka. Nejspíš bude mít takovou tu cedulku, na které bude: June Jasonová, Lebanon Pensylvánie. Prostě skvělé. Pozítří jedu.

Když jsem se ráno probudila, měla jsem na chvíli přenádherný pocit - dezorientovanost. Nevěděla jsem, kdo jsem, kde jsem, ani kterého je. Jen jsem věděla, že jsem se právě probudila. Hezčí pocit jsem za poslední týden neměla, trochu skličující. Jenže když jsem si uvědomila, co se děje, bylo to, jako by mi to řekli prvně a já chvíli nemohla popadnout dech.
V ranním záchvatu hněvu jsem si v koupelně ostříhala vlasy. Věděla jsem, že bude naštvaný - to byl přesně ten účel! Mám pocit, že mám trochu navrch a že se stávám trochu škodolibou. A upřímně? Moc se mi to líbí.
Náhodou, připadám si volnější, když jsou mé vlasy pryč. Jako by s nimi odešel i ten smutek. Vím, že jsem poněkud zatvrzelá a chladná. Ale taky vím, že je to jen přechodné. Až odtud odejdu, zase mě tato trocha sebevědomí opustí. Možná dřív, než nastoupím do letadla.
Vlasy mám trochu rozježené všemi směry, nevypadají moc hezky, když je mám vlnité a přitom ani ne deset centimetrů dlouhé. Ale svým způsobem se mi to líbí. Kdyby měli ještě trochu určitější barvu. Ne hnědá, ne černá. Něco mezi tím, je to trochu matoucí.
Myšlenku na přeliv jsem pustila z hlavy. Přece jenom bych si tam chtěla najít nějakou kamarádku.
Táta mě zavezl na letiště. Viděla jsem, že si sbalil i pro sebe a cestou zpátky jen zajede pro M. Stanleyovou a poletí.
Neřekla jsem mu, že o tom vím. Nejspíš by se trochu ošíval a vadilo by mu to. Ale já to v sobě tak trochu dusím. Snad to časem poleví.
Let byl krátký. Podle letenky 50 minut. Nestihla jsem dočíst ani druhou kapitolu z té hromady knih, co jsem si vezla s sebou.
Rozhodla jsem se, že tátovi nedám na vybranou. Řekla jsem mu, že si s sebou prostě vezmu knihy a věci do školy a oblečení si prostě budu muset nakoupit tam. Tedy - ten zbytek. Nějaké jsem si s sebou samozřejmě vzala. Ale nestačilo to na normální žití. Souhlasil - tedy, neměl na vybranou.
Ukázalo se, že peníze, které mi na to poskytnul, padnou na něco jiného…

Když jsem vystupovala z letadla a našla už svůj kufr, rozhlédla jsem se po hale, jestli neuvidím někoho, kdo by alespoň náznakem připomínal toho, kdo mě má odvézt. Nikdo žádné cedulky neměl a teď už to nebyla sranda. Navíc mi došlo, že mě má, ta osoba, nejspíš poznat podle fotografie. A já si s hrůzou uvědomila, že bude hledat dlouhovlasou holku. Snažila jsem se uklidnit a sedla si na zem vedle jednoho z podpěrných sloupů. Kolem ostatních sloupů seděli další cizinci, snažila jsem se zapadnout.
Otevřela jsem rozečtenou knihu. Čekání na profesorku trvalo déle, než samotný let sem. Když už uběhla půlka druhé hodiny, ozvalo se kousek ode mne zakašlání. Vzhlédla jsem.
"June? June Jasonová?" Byla to malá, trochu zavalitá žena s dlouhými plavými vlasy svázanými francouzskou sponou vzadu na zátylku. Měla na sobě černé dlouhé kalhoty a bílou košili. Mohla mít něco přes čtyřicet.
"Jo." Vstala jsem a strčila knihu do tašky.
"Zdravím tě. Jsem tvoje nová profesorka, Barbra Ainsleyová." Napřáhla jsem ruku.
"Těší mě." Trochu mě povzbudilo, že vypadá sympaticky. Když jsem vstala, byla jsem vyšší než ona. A to mi bylo necelých sedmnáct. Ne, že bych čekala, že ještě porostu. Líbila se mi má střední výška.
Prohlédla si mě od hlavy k patě. "Promiň, že si čekala. Já tě nemohla najít. Je tu moc lidí. Navíc, nejspíš mi dali starou fotku." Pokrčila rameny.
"Hm, ne." Ukázala jsem prstem na svou hlavu. "To je docela nové." Zase pokrčila rameny.
"Fajn, tak pojď." Otočila se a zamířila pryč. Tak, tak jsem stihla pobrat si věci, abych ji neztratila v davu. "Musíme jet autobusem, v ranní špičce se špatně jezdí autem a je to až přes celé město." Super…
Na autobus jsme čekaly něco přes deset minut. Bylo to velmi, velmi tichých deset minut. Pokud nepočítám šumění davu kolem nás, troubení splašených řidičů a ječení matek, které hlídaly své děti, aby jim nevlezly pod auto.
Cesta autobusem byla ještě zdlouhavější. Ale někde uprostřed města se zácpa konečně protrhla a autobus jel dokonce čtyřicítkou a nezastavoval. Pokládala jsem to za nadpozemskou rychlost. Když Barbra oznámila, že budeme vystupovat, poprvé mě popadl pocit, který se velmi podobal trémě. Do teď to byla pouze nervozita z neznámého prostředí a z toho, že mě tato profesorka nenajde. Ale teď, když jsem si představila všechny ty studenty a profesorský sbor, měla jsem pocit, že na mě jdou mdloby.
V odrazu skel autobusu jsem zahlédla svůj odraz. Přes trochu ušpiněná a ohmataná okna jsem vypadala docela sebevědomě. Byl to divný pohled. Jako by mi ty krátké vlasy dodaly jistou divokost. Riflové kraťasy a černá halenka, co mi poslala maminka předběžně k narozeninám, tu divokost trochu mírnily, ale přece tam byla více než jasná. A když jsem se pak podívala na Barbru, všimla jsem si jejího obezřetného pohledu. Jako by už teď předpokládala, že se mnou budou problémy. V duchu jsem zaklela, to mi ještě scházelo. A přitom jsem věděla, že nejsem schopná ani mluvit před třídou, natož to dělat problémy. Na to jsem nebyla stavěná.
Vystoupily jsme na ulici, která se snad nemohla více lišit od té, na které jsem stála předtím. V autobuse bylo stále narváno, a tak jsem neviděla ven. Bylo to velký kus za městem, i když to ještě stále patřilo do Ashville. Byly jsme na mírném kopci, Ashville bylo v menší dolině. Takže se pod námi rozprostíralo jako na dlani. Všude byly lesy, ale když jsem se otočila přes cestu, uviděla jsem obrovský komplex. Budova sama byla obrovská, větší než naše škola. Mnohem. Ale všude kolem ní, za kamennou zdí a hradbou platanů byly rozsáhlé pozemky s tak čerstvou trávou, že z ní přímo odkapávala voda. K hlavní… bráně, směřovala krátká alej. Cítila jsem, jak se mi dlouho udržovaný klidný výraz ztratil a já měla najednou pocit, že začnu zvracet. Nemohla jsem polknout, nemohla jsem se pohnout kupředu, ani zacouvat zpátky na chodník, aby mě nějaké projíždějící auto nesmetlo, a jen jsem zírala na tu velkolepost a snažila se potlačit myšlenky, které se mi draly do hlavy jako otravující hmyz.
Doufala jsem, že o tom táta ví. Že za měsíc nepřijede a neřekne: "Smůla, holčičko, už tvůj měsíční pobyt nás zadlužil do konce života, rozluč se a jedeme domů. Prodáme dům a ty budeš pracovat v nočním baru."
Barbra mě vzala za loket a odtáhla k brance ve zdi. Byla malá, s kovovými šprušlemi. Kufr za mnou sténal, jako by semnou projel půlku Ameriky.
"Snaž se to potlačit. Takhle reagují všichni, ale všichni si velmi rychle zvyknou." Usmála se, už méně obezřetně a vykročila po štěrkově-pískové cestě ke, opravdu obrovským, dveřím před námi. Kolem nás, za alejí z platanů a asi za pěti kilometry udržovaného trávníku jsem v dálce viděla dav studentů a kousek od něj menší skupinky porozvalované v letním parnu.
Zhluboka jsem se nadechla a vzala kufr do ruky - tu štěrkovou cestu by asi nezvládl - a vydala se za ní.
Myslela jsem, že už mě nic nepřekvapí, ale interiér mě dostal. Byl to hravá směs starožitnosti a modernosti. Velká vstupní hala měla cihlové obložení, na zdech visely informační nástěnky a tabule, mapy. Přímo proti nám se táhlo široké schodiště do hořejších - ani jsem to nepočítala - pater a odtud vedly dveře různých velikostí do jiných místností. V životě se tu nevyznám, došlo mi.
Nalevo od schodiště byl pult, za kterým seděla mladá holka s klukem, a každý na něčem pracovali. Holka něco vystřihovala a lepila na velký papír a kluk seděl za počítačem s velmi soustředěným pohledem.
Prošli jsme kolem nich a zabočili otvorem ve zdi beze dveří do jiné místnosti. Byla mnohem menší, i když měla vysoký strop. Působila, oprosti té velkoleposti stísněně.
Byla potažena červenými tapetami, podlaha byla ze stejného, tmavého dřeva, jako vedle, ale nebylo tu temno. Skoro po celé stěně, sousedící s venkovní zdí se táhly moderní, hnědá okna. Skoro všechna byla otevřená a do místnosti proudil čerstvý, horký vzduch. Vpravo byl široký, dlouhý stůl a nalevo byl další pult, nad kterým visela cedule: informace.
Za stolem seděla starší paní a ovívala se modrými složkami.
"Barbro!" Podivila se, když ji uviděla, Barbra se usmála. Ženská za pultem měla na prsou kartičku se jménem. Jmenovala se Taylor. Žádné příjmení… Hm.
"Ahoj Tay. Mám tady novou studentku, June Jasonovou."
"Ach, ano. Jste tu ale brzo, ještě nemám vyplněné všechno." Řekla Taylor nervózně. No jasně, že nemá, když se tady ovívá. Pravda byla, že tu ale bylo vedro k zalknutí. Otevřená okna moc nepomáhala.
"To nevadí, počkáme." Mávla rukou Barbra.
"Dobře." Souhlasila Taylor a začala něco ťukat do klávesnice. Po pár minutách ji z tiskárny vedle monitoru vyjely dva papíry. Scvakla je sponkou a podstrčila mi pero, abych je podepsala. Něco o tom, že tady teď budu studovat a bůhví jaké další administrativy. Sice jsem to četla, jen pro kontrolu, ale i tak to bylo jen papírování.
"Tak, tady máte vaší část." Podala mi složku s papíry. "Tady máte mapu, školní řád, nějaké informace kolem. Rozvrh dostanete až na začátku září. Výběrové předměty se zveřejňují až týden před začátkem, takže máte ještě dost času." Podala mi další věci a do mikrofonu před sebou zavolala.
"Dobrovolník na informace." A pak ještě jednou: "Dobrovolník na informace."
Odněkud přišla holka a přistoupila k Barbře. Byla vysoká, štíhlá. Vlasy měla jemné, dlouhé a rezavě blonďaté. Hned, co se objevila, mě na ní něco zarazilo. Byla zvláštně oblečená. Ale než jsem si to mohla dát dohromady, ozvalo se kousek od nás odfrknutí. Všechny jsme se otočily. Stála tam další holka, měla založené ruce a mračila se. A pak jsem si všimla, že je oblečená stejně, jako zrzka vedle. Uniformy! Ale NE!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama