Nový počátek, 1. kapitola

22. září 2012 v 19:19 | Tiana |  Nový počátek
Slunce zdobilo blankytně modré nebe, s větvemi okolních břízek si pohrával teplý letní vánek a rozkvetlá louka voněla všemi možnými druhy květin a bylin. Sojka na nedalekém stromě právě krmila svá mláďata, která hladově pípala a vystrkovala hlavičky z bezpečného úkrytu v jejich hnízdě.
Červený motýl přistál na rozkvetlé divizně a zabořil sosáček do jejího květu. Jeho krásná křídla se třepotala, když přelétal z květu na květ a hledat ještě nějakou šťávu.

Na kameni kousek ode mě se slunila zelená ještěrka. Rozhlédla jsem se po té přírodní kráse a zhluboka se nadechla čerstvého vzduchu. Tohle je to pravé místo na přemýšlení. Ozývá se tu jen štěbetání ptáků, šustění listí ve větru a tiché bublání potůčku, který protéká lesem a vlévá se do říčky dole v údolí.
"Marillo!"
Hlasité volání mého staršího bratra prořízlo ticho jako švihnutí bičem. Pomalu jsem se posadila a zavolala nazpět.
"Ano, Alcarmo, jsem na louce!"
Za chvíli už jsem uslyšela i dusání kopyt.
Alcarmo, vysoký blonďatý a neustále zamračený mladý muž, seskočil ze svého grošáka Failona a stoupnul si přede mě jako obří stráž.
"Otec tě shání," oznámil mi.
Drze jsem protočila oči a usmála se na něj. "Alcarmo, pojď, sedni si sem ke mně, něco ti povím."
"Kolikrát ti mám připomínat, že mé jméno je Hélios?!" pohlédl na mě přísným pohledem.
"Kolikrát ti mám připomínat, že mě nezajímá, jaké jméno ti bylo přiděleno v dospělosti, tvá matka ti dala jméno Alcarmo a tečka!" zamračila jsem se na něj. Nesnáším, jak jsou všichni dospělí posedlí svým získaným jménem!
Vždy, když někdo dosáhne dospělosti, se koná velký obřad. Sejde se celá vesnice a společně oslavíme jeho Nový počátek. Při tomto obřadu vyvolá Amil našeho lidu Velkého Fairë a ten novému dospělému požehná, přidělí mu spřízněnou rostlinu a zvíře, dá mu jméno a obdaří ho nějakým darem. Amil je elfský výraz pro Matku a Fairë je elfsky Duch.
Bratr se na mě zadíval a jeho pohled zněžněl. Trochu se pousmál a modré oči mu zajiskřily.
"Marillo, ty snad nikdy nedospěješ." Postěžoval si a posadil se vedle mě do trávy.
"Dospělá budu zanedlouho. Hodiny mi už odtikávají, a VelkýFairë už na mě čeká." Zarecitovala jsem přesně to, co slýchám skoro každý den od otce.
Alcarmo protočil oči a usmál se. Je krásné, když se usměje. On a spousta dalších mladých bojovníků jsou stále jen zamračení, hrozně zodpovědní. Berou své poslání až příliš vážně.
"Děláš si z toho legraci, ale čas se ti opravdu krátí a ty se budeš muset začít chovat dospěle a zodpovědně."
"Ty sám ještě nejsi tak starý, abys mi dával takové kázání! Podívej se na sebe! Jsi mladý, neustále zamračený, stále u sebe nosíš zbraň, jsi ostražitý, tichý a rozvážný. Ano, něco z toho je správné, ale…" na chvíli jsem se odmlčela a pohlédla mu do očí. "Copak si nevzpomínáš, jaké to bylo, než jsi prošel Novým počátkem? Byl jsi jiný. Byl jsi jako já."
Jeho rysy se napjaly a on se narovnal. "Ale dospěl jsem, jako každý. A už se s tebou na tohle téma nebudu bavit. Otec tě shání."
Vstal a podal mi ruku. Neochotně jsem se ho chytla a nechala se zvednout. On mě potom bez jediného slova vysadil na hřbet Failona, vzal otěže a rozešel se k údolí.
"Alcarmo?" oslovila jsem ho po chvíli.
"Ještě jednou mi tak řekneš a já ti tam nahoře pořádně zatopím!"
Takhle výhružka mě rozesmála. "To snad ne! Ty bys opravdu svou moc použil na hrátky s dítětem?"
Podíval se na mě a jeho oči se zase smály. "Že jsi to ty," nadhodil a upřel na mě svůj pronikavý pohled. V tu chvíli mě polilo horko.
Trochu jsem vyjekla. "Tak dobře, dobře, omlouvám se, kamínka v létě opravdu nepotřebuju!"
Potěšeně se usmál a horko ustoupilo.
"Stejně ti budu říkat, jak chci," zašeptala jsem spíše pro sebe.
"Neponaučitelná," zopakoval slovo, které od něj slýchám každý den aspoň pětkrát.
Dojeli jsme do vesnice a zastavili na náměstí. Zatímco mi Alcarmo pomáhal z koně, dorazil k nám můj druhý bratr, Sailon.
Má také čistě blonďaté vlasy a modré oči, jako Alcarmo. Je ale mladší, tím pádem ještě "nezodpovědný", jak by nejstarší z nás řekl. U něj vidíte usměv častěji. Teď zrovna měl ale vážnou tvář.
"Marillo, všude tě hledáme! Kde jsi byla?"
"Kde myslíš, že byla? Na té louce nahoře v lese." Odpověděl za mě Alcarmo.
Sailon nad tím zavrtěl hlavou a trochu se uvolnil. "Musíš se jít ustrojit."
"Ustrojit?" nechápavě jsem se na něj podívala.
"Titton má dnes Nový počátek, copak jsi zapomněla?" podíval se na mě se zvednutým obočím.
Trochu jsem se začervenala hanbou. Jak jsem mohla zapomenout? Vždyť jsem s tím klukem vyrůstala! Podívala jsem se omluvně na své bratry, kteří se nade mnou tyčili a přísně na mě zhlíželi.
"Hned se připravím," řekla jsem tiše a radši se rychle rozeběhla k domu.
Oblékla jsem na sebe dlouhé bílé šaty. Je to spíše velký kus bílé látky, kterou jsem na levém rameni sepnula ozdobnou zlatou sponou. Rozčesala jsem své dlouhé hnědé vlasy a za ucho si dala jako ozdobu květ kopretiny. Zastavila jsem se u obrazu, pověšeného nad mou postelí a zadívala se do vlídných hnědých očí mé matky.
U dveří se ozvalo zaklepání.
"Smím vstoupit?" ozval se můj otec.
Otočila jsem se k němu. "Samozřejmě, pojď dál," usmála jsem se.
Zastavil se vedle mě a pohlédl na obraz. Chvíli mlčel a potom si povzdechl. "Byla by na tebe hrdá."
"Byla krásná," řekla jsem tiše a prohlížela si její jemné rysy.
"To byla, ale ty, moje Aranel, ty jsi její přesná kopie. Pokaždé, když se na tebe podívám, mám pocit, jako by tu stále byla." Podíval se na mě a jeho azurové oči zajiskřily. Rád užíval elfské názvy všude, kde to šlo. Aranel v elfštině znamená princezna.
Otec a bratři si byli velice podobní. Všichni byli vysocí, blonďatí a modroocí. Tenhle muž měl sice tři děti a sem tam jste mohli spatřit nějakou jizvu, když se zranil v boji, ale jinak vypadal mladě. Jediné, co trochu připomínalo stáří, byly vějířky vrásek, které se mu udělaly okolo očí pokaždé, když se usmál. Nikdo by nevěřil, že je mu už přes tři století. Mezi námi to byl stále mladík.
"Mrzí mě, že jsem jí nikdy nepoznala."
Přikývl a znovu se podíval na obraz. "Zemřela velmi mladá. Tobě v té době byly sotva dva roky."
Chvíli jsme tam ještě oba mlčky stáli a koukali na obraz. Potom otec přešel ke dveřím. "Pokud jsi už hotová, Arenal, tak pojď. Tittonův Nový počátek začíná za pár minut. Neměli bychom tam chybět."
"Ano, hned jdu," přikývla jsem a vyšla s ním z pokoje.
Nový počátek se vždy koná kousek za vesnicí v lese na mýtince. Slunce začalo zapadat a obloha pomalu přecházela do červené barvy.
Došli jsme na palouček, kde už byla shromážděná skoro celá vesnice.
Uprostřed paloučku plápolal oheň a naše Amil si vedle něj připravovala očistný elixír. Je nejstarší z celé vesnice a její moudrost se jí odráží v obličeji. Měla na sobě rudý hábit a šedé vlasy svázané do úhledného drdolu.
Vyhledali jsme s otcem bratry a postavili se k nim. V tu samou chvíli se k bratrům připojil Táro, neboli Priamos, můj ochránce.
Pokaždé, když se narodí dívka, Duchové jí přidělí nějakému muži, opatrovníkovi, ochránci, nejlepšímu příteli. Mě přidělil Priamovi. Je ramenatý a vysoký, má černé vlasy a tmavě hnědé oči. Jeho lícní kosti jsou ostře řezané. Dříve, když jsem byla ještě malá, býval stejně zamračený, jako například Alcarmo. Jenže já ho asi zkazila. Teď je celkem usměvavý, pokud se mi zrovna něco neděje.
Jednou, když mi bylo asi deset, jsem se byla projít a usnula jsem někde v lese. On mě tam vprostřed noci našel a strašně mi vynadal. To vlastně bylo poprvé a naposledy, co na mě křičel. A taky poprvé a naposledy, co jsem ho viděla tak rozčíleného. Byl úplně nepříčetný. Ale jediný důvod byl ten, že se o mě bál. On je skutečně můj nejlepší přítel. A ten nejlepší ochránce, jakého jsem si mohla přát. Vyrůstala jsem s ním. Je jako můj třetí bratr.
Nedávno říkal, že je rád, že mu Duchové nepřidělili žádnou další dívku. Má prý se mnou takové starosti, že by další asi nezvládl. Duchové můžou totiž každému muži přidělit dívek na ochranu, kolik chtějí. A také každá dívka může mít více ochránců. Mně ale stačí Táro.
Usmál se na mě a mírně se uklonil. Úsměv jsem mu oplatila a rozhlédla se po mýtince.
Pomalu se stmívalo a okolní stromy vrhaly v záři plamenů podivné stíny. Vzduch byl teplý a provoněný pryskyřicí. Ptáci zpívali a znělo to, jako by pěli hymnu k Tittonovu Novému počátku.
Amil najednou promluvila a všichni přítomní rázem utichli.
"Dnes jsme se tu opět šťastně sešli kvůli jednomu z nás. V tento den se z chlapce stane muž, bojovník a ochránce. Bez dlouhých a zbytečných proslovů si sem pozveme Tittona, toho, jemuž dnes začíná Nový počátek."
Lidé kousek od nás se rozestoupili a do středu mýtiny vešel Titton. Hnědovlasý mladíček, sotva o pár týdnu starší než já. Na sobě měl černý látkový šat prošívaný stříbrnými nitkami, který mu sahal až na zem. Na hlavě měl upletený věnec z lilií. Je patrně známé, že lilie značí čistotu a nevinnost. Stejný význam měl i tento věnec.
Postavil se vedle Amil a rozhlédl se po nás. Jeho výraz byl trochu napjatý se známkou obav. Potom pohlédl na Amil.
Usmála se na něj a pozvedla okrasný džbán s připraveným očistným elixírem.
"Vítám tě, Tittone. Přijmi ode mě tento džbán a napij se."
Podala mu nádobu a on jí uchopil do rukou. Zadíval se na tekutinu v ní a na moment se zarazil. Poté přiložil džbán k ústům a upil pořádný doušek. Elixír vrátil zpět Amil a ta ho dopila.
Přistoupila k Tittonovi a položila mu dlaň na čelo. Ten zavřel oči a zhluboka se nadechl. Amil také zavřela oči a začala tiše odříkávat starodávné elfské verše, kterým jsem nikdy nerozuměla.
Ptáci kolem umlkli a zvedl se lehký vánek. Kromě šustění listů, praskání ohně a starodávné elfštiny nebylo slyšet nic.
Poté promluvila nahlas a sejmula Tittonovi z hlavy věnec z lilií.
"Tavaro, duchu lesa! Nermi, duchu luk! Falmare, duchu moří! Nandin, duchu přírody! Fëa, duchu, jež sídlíš v každém z nás! Velký Fairë, duchu, jež nad námi držíš svou ochrannou ruku! Žádám Vás jménem svým a jménem tohoto chlapce! Přijďte mezi nás a pomozte mu překročit práh Nového počátku!"
Vítr nabral na síle a plameny vyšlehly do obrovské výšky. Amil přešla k ohni a pozvedla věnec. "Žádám tě, Velký Fairë, požehnej nám všem, a hlavně Tittonovi. Nechť ho tvá přízeň provází na každém kroku!" pronesla zvučným hlasem a roztrhla ten věnec. Vzala první květ a vhodila do ohně. Ten okamžitě zazářil fialovou barvou.
Z plamenů vylétla trocha fialového kouře, který prolétl mezi shromážděnými. Voněl po fialkách. Začalo se ozývat tiché šeptání ducha, potom fialový kouř zazářil a zmizel.
Amil se usmála a hluboce se uklonila: "Děkujeme ti, Velký Fairë, za tvé požehnání! Nyní žádám tebe, Tavaro, odhal své tajemství a předej Tittonovi zvíře, které vyjadřuje jeho já!"
Utrhla další květ lilie a hodila ho do ohně. Tentokrát dostaly plameny rudou barvu. Rozhořely se takovou silou, že si lidé v předních řadách museli před žárem zakrýt obličej.
Plamen vyšlehl mezi Amil a Tittona, a když se stáhl zpátky, na tom místě zůstal stát nádherný bílý jelen. Z davu se začaly ozývat překvapené a zaskočené povzdechy.
"Děkujeme, Tavaro," promluvila zase Amil a dav se utišil. "Nermi, pokorně tě žádám! Přijď mezi nás a daruj Tittonovi rostlinu, která pochází z jeho srdce!"
Další květ lilie skončil v plamenech. Smaragdově zelený plamen vyšlehl a ozářil Tittonovu tvář. Nehybně stál a zíral do ohně. Vznesl se zelenkavý kouř a přelétl nad něj. Chvíli se nad ním vznášel, potom zazářil a vypadla z něj větývka borovice. Titton ji uchopil, když padala. Ve chvíli, kdy se jí dotkl, se větývka zeleně rozzářila.
Titton byl plně zaměstnaný úkazem, který právě držel v ruce, ale Amil pokračovala. "Děkujeme, Nemri. Nyní žádám tebe, Falmare, přijď a prozraď nám, jaký dar od tebe Titton dostane!"
Utrhla další květ a vhodila ho do ohně. Plameny teď dostali barvu stejně sněhově bílou, jako ona květina. Duch začal šeptat starodávnou elfštinu a ta se rozléhala po celé mýtině.
Potom promluvil hlasitě a jasně:

Ty, jež Nový počátek dnes zříš,
Ty, jež o novém životě sníš,
Ty lež už nikdy nespatříš,
Ty vždy pravdu odhalíš!

Ozvěna těchto slov se ještě odrážela od okolních stromů, když Amil zase promluvila.
"Děkujeme, Falmare, za tvůj dar. Řada přišla na tebe, Nandin. Přijď mezi nás a prozraď nám, je někde v našich řadách žena či dívka, která potřebuje ochranu nového muže?"
Odtrhla další květ lilie a vhodila ho do plamenů. V ruce jí zůstal už jen poslední květ. Plameny dostaly zlatou barvu. Chvíli jen plápolaly, a všichni čekali. Potom se z plamenů vznesl obláček zlatého prachu a rozlétl se směrem k nejbližším přihlížejícím.
Nestává se moc často, že by čerstvý muž dostal nějakou dívku na starost, ale dnes bylo jasné, že nastala výjimka. Zlatý prach líně přelétal nad našimi hlavami a pomalu se blížil ke mně a mé rodině. Všichni jsme ho fascinovaně pozorovali, někteří dokonce se zadrženým dechem, a čekali jsme, kdo podleNandin potřebuje ochranu.
Zlatý prach už byl nad námi a v tu se zastavil. Pohlédla jsem na něj nahoru. Chvíli nade mnou pouze visel, pak se zatřpytil a s lehkostí se mi snesl do vlasů. Vyplašeně jsem se rozhlédla kolem. že potřebuji nového ochránce? To přeci není pravda, mám Tára, nikoho jiného nepotřebuju!
Pohlédla jsem na otce, ale on se usmíval.
Hlas naší Amil mě donutil podívat se jejím směrem. "Marillo, Tittone, podívejte se na sebe. Oba máte naprosto vystrašené výrazy a už jen tento fakt dává jasně najevo, že vy jste propojeni. Nandin toto spojení pouze ucelila."
Vlídně se na nás usmála a otočila se zpět k ohni. "Děkuji ti, Nandin, za Tittona i za Marillu. Poslední květ v mé ruce značí posledního z Vás Velkých a také poslední krok v dnešním Novém počátku. Žádám tebe, Fëa, přijď mezi nás a uděl tomuto chlapci jeho jméno a nevratně ho označ jako dospělého Elfa!"
Poslední květ vhodila do útrob ohně a ten zazářil modrou barvou. Plameny vyšlehly do několika metrů a potom se rozlétly mezi nás. Prolétaly mezi námi, hladily nás po tvářích, vířily kolem, ale nepálily. Bylo to pohlazení od samotného Fëa, něžné a laskavé.
Když se plameny dotkly každého z nás, přelétly k Tittonovi a celého ho obklopily. Titton zavřel oči a nejspíš poprvé za celý průběh obřadu se uklidnil. Bylo vidět, jak se zhluboka nadechl a usmál.
Plameny ho vznesly asi metr nad zem a proudily kolem něj jako malé modré tornádo.
Chlapec rozpřáhl paže, jako by se chystal někoho obejmout a černé rukávy mu začaly hořet. Od zápěstí se začaly pomalu rozpadat. Oheň postupoval po předloktí a pak k ramenům a odhaloval jeho nahou kůži. Plameny se nezastavily. Sešlehávaly jeho tělo a pomalu ho zbavovaly oblečení. Oheň se zastavil až u jeho pasu.
Titton se pomalu snesl na zem a oheň začal od hlavy ustupovat. Jak pomalu odcházel, odhalil jeho nahou hruď a na místě, kde je srdce, se lesklo černé znamení - kovadlina. Samotný znak ale nebylo všechno. Po celé levé straně hrudi, i z části po pravé až na břicho a také až na krk mu sahaly různé vlnovky a spirály, které z té kovadliny vycházely.
Oheň ustoupil úplně a Titton tam zůstal stát, se stále zavřenýma očima, pouze v černých volných lýtkových kalhotách.
Zhluboka se nadechl a otevřel oči. Rozhlédl se po všech přítomných a pohledem se zastavil na Amil.
"Mé jméno je Perseus. Mám dar odhalit veškerou lež. A mé znamení," přitiskl si pravou ruku k srdci, "je Kovadlina. JakFëa řekl: 'Obraz ctnosti, udatnosti a síly jednotlivce, aby si každý sám určil svůj osud.'"
Odtrhl svůj pohled od Amil a upřel své tmavé pronikavé oči na mě.
"Marillo," řekl zvučně moje jméno a mě přitom zamrazilo. "Odedneška jsme na přání Nandin spojeni. S potěšením ti přísahám oddanost." Hluboce se mi uklonil.
Všimla jsem si, že kovadlina není jediné znamení, které se Tittonovi objevilo. Na předloktí pravé ruky měl poupě růže, ze které také vyšlehovaly všemožné vlnovky, které se různě kroutily a dosahovaly mu až na bicepsy. Stejně takové znamení má i Táro. Znamená to, že dívka, která jim byla přidělena, je ještě dítě.
Pohlédla jsem na své předloktí. Stále tam byly rovnoramenné váhy (znamenají spravedlnost) se spoustou vlnovek, které má Táro na hrudi v místě, kde je srdce a také se mu různé další ornamenty táhnou po celé hrudi a krku a na pár místech dosahují i na záda. Nyní jsem tam měla ale nové tetování. Černá kovadlina, ze které vyšlehávaly všemožné spirály. Vlnovky kovadliny a vah se různě propojovaly a společně se mi táhly až k rameni.
Nijak dlouho jsem se tím nevydržela zabývat, protože Amil zase promluvila.
"Děkujeme, Fëa, i tobě. Děkujeme Vám všem Velkým! Nový počátek je u konce. Z chlapce se zrodil muž díky Vaší pomoci. Těšíme se na další shledání!" pronesla závěrečný proslov a hluboce se uklonila. V ten okamžik oheň vyhasl a kolem se rozprostřela tma.
Během obřadu slunce úplně zapadlo. Jediné světlo, které tu zůstalo, pocházelo ode mě. Mé vlasy stále zářily zlatým prachem, který se mi v nich usadil.
Amil teď promluvila k nám všem. "Z Tittona se stal Perseus. Nový počátek máme za sebou. Vraťme se do vesnice a oslavme toto nové dospění."
Lidé si mezi sebou začali vzrušeně povídat a dav se vydal zpět k vesnici.
Zůstala jsem tam stát, stále překvapená a trochu vystrašená. Pohlédla jsem vedle sebe napravo i nalevo. Všichni čtyři muži mojí rodiny na mě shlíželi a usmívali se.
První promluvil můj otec: "Marillo, dcero moje, proč se tváříš, jako by ti někdo umřel? Není to skvělé? Máš dalšího ochránce!" nadšeně mě k sobě přitiskl. "Ani nevíš, jakou mi to udělalo radost. Mám teď jistotu, že budeš stále v bezpečí."
Když mě pustil, pohlédl mi do očí. V jeho očích se zračila čirá radost.
"No vážně, Marillo, uznej, čím víc lidí na tebe bude dohlížet, tím líp," začal si mě s úsměvem dobírat Sailon.
Při pohledu na jejich úsměvy jsem se trochu uvolnila.
"Pojď," Alcarmo mě vzal za ruku. "Půjdeme se něčeho dobrého najíst, mám hlad jako vlk."
Sailon se rozesmál. "Myslíš jako ten tvůj vlk?"
V tu chvíli vedle nás zašustilo křoví a z něj vylezl velký černý vlk, Valcar. Prošel kolem nás a usadil se Alcarmovi u nohy. Zvedl svůj dlouhý čumák nahoru a pohlédl na Alcarma hladovýma očima.
Alcarmo se opět usmál. "Ano, přesně jako můj Valcar. Oba jsme hladoví, tak jdeme jíst."
Vydal se se mnou k vesnici a vlk, otec i Sailon nás následovali. Táro tam zůstal a počkal si na Amil s Tittonem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Misty. Misty. | 23. září 2012 v 18:09 | Reagovat

Od ted' tvůj blog navštěvuju every-day.Těším se na nový díl.

2 world-of-dreamers world-of-dreamers | 23. září 2012 v 18:15 | Reagovat

Jsme moc rádi. Doufám, že si tu dobře počteš =o)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama