Nový počátek, 3. kapitola

27. září 2012 v 12:05 | Tiana |  Nový počátek
Ráno jsem se vzbudila s prvními slunečními paprsky. Začínal krásný den provoněný letním vzduchem. Venku zpívali ptáci a sem tam jsem zaslechla i nějaké dupnutí zajíce, který proběhl za naším domem.
Všichni ještě spali, tak jsem se tiše ustrojila, rozčesala vlasy a vyplížila se z domu. Zadními vrátky jsem vyklouzla ze zahrady a vešla do lesa. Vím sice, že mi Táro říkal, ať nikam sama nechodím, ale tohle je už takový stereotyp.
Každé ráno po probuzení se chodím projít do lesa a nasbírat nějaké lesní plody k snídani. Dnes tomu nebude jinak jen kvůli nějakým špatným pocitům. Navíc se většinou stihnu vrátit ještě před tím, než se ostatní vzbudí.

Došla jsem na tu svou mýtinku na kopci vprostřed lesa a ulehla do trávy. Slunce už příjemně hřálo a ozařovalo celé údolí. Nebe bylo bez jediného mráčku a ptáci kolem zpívali.
Takže dnes mě čeká učení lukostřelby se Sailonem. Opravdu se těším! Konečně mě vezme s sebou. Prosím ho o to už od té doby, co se stal dospělým a to už je taky pár let. Musím přiznat, že mě vždy lákalo naučit se ovládat nějaké zbraně a bojovat. Možná za to může můj temperament, možná jen dětská zvědavost, ale jednoduše mě to k sobě doslova volá.
Já vlastně ani nevím, kam chodí cvičit. Kdybych to věděla, už bych se k němu dávno přidala. Takže konečně zase zkusím něco nového.
Když nad tím ale tak přemýšlím, měla bych se opravdu vrátit před tím, než se ostatní vzbudí.
Radši jsem se rychle zvedla a rozeběhla se zpět k vesnici. Nějaké lesní plody jsem vůbec neřešila. Jen by to jasně prozrazovalo, že jsem byla venku.
Doma byl ale pořád klid. Z pokojů bylo slyšet jen tiché pochrupování. Připravila jsem tedy nějakou lehkou snídani a uvařila mátový čaj. Než jsem to všechno stihla nachystat, přišel rozespalý Alcarmo.
"Dobré ráno, bráško," usmála jsem se na něj. Odpovědí mi bylo hlasité zívnutí.
Posadil se na židli a promnul si oči.
"Dobré ráno. Teda prozraď mi, jak to děláš, že každé ráno vstaneš tak brzy a jsi hned plná energie?"
Zasmála jsem se a položila před něj talíř s čerstvým chlebem a petrželí. "To bude tím mládím, bratříčku, ty už patříš do šrotu, proto nic nevydržíš."
Začal se smát, až se zakuckal chlebem, do kterého právě kousnul.
"Dnes máš opravdu nějakou dobrou náladu. Včerejšek už sis urovnala?" zeptal se mě, když se trochu uklidnil.
Posadila jsem se naproti němu. "Neurovnala, ale teď to nechci řešit."
"A co máš dnes v plánu?"
"Budu se Sailonem."
"Ten jde ale trénovat lukostřelbu."
"Vždyť já vím," usmála jsem se na něj a čekala na jeho reakci.
"Otec tě s ním nepustí," odpověděl okamžitě.
"Proč by ne? Navíc, kdo říkal, že to musí vědět?" zvedla jsem obočí a pohlédla mu do tváře.
Trochu se zamračil. "Marillo, neměla bys se Sailonem chodit," namítl.
"Ale já chci! A půjdu!" řekla jsem tvrdohlavě.
Zavrtěl nad tím poraženě hlavou. "Nemá smysl ti odporovat."
"Taky si myslím," usmála jsem se.
Z pokoje přišel Sailon a za chvíli se připojil i otec.
Po snídani odešel Alcarmo s otcem do města na trh a já se Sailonem jsme se vydali trénovat lukostřelbu.
Museli jsme si vzít koně a jet pořádný kus cesty lesem až k mýtině, na které jsem nikdy nebyla. Byla opravdu velká. Po jejím okraji rostly převážně břízky a na ní kvetly krásné pomněnky. O kousek dál v lese bublal potůček a všude kolem zpívali ptáci. Nad mýtinkou jsem dokonce zahlédla kroužit káně.
Zastavili jsme se na kraji a pohlédli na druhý konec vzdálený asi sto metrů. Byla tam připravená řada terčů dělaných ze slámy.
Podívala jsem se na svého bratra.
"Takže sem chodí trénovat úplně všichni?"
"Ano," přikývl a usmál se. "Ale dnes prý nikdo jiný nepřijde."
"Proč je to tak daleko od vesnice?" zajímala jsem se.
"Tak hlavní důvod je ten, abychom nikoho nezranili. Přeci jen se stává, že terč mineš, hlavně ze začátku. Proto by nebylo bezpečné mít tohle cvičiště poblíž vesnice. A dalším důvodem je, aby to bylo místo, o kterém neví žádné zvědavé dítě, jako jsi například ty." podíval se na mě s pobaveným úsměvem.
"Aha, to jsou dobré důvody. Takže," seskočila jsem z koně a přivázala jeho otěže k nejbližšímu stromu, "jdeme na to?"
Stále mě sledoval ze hřbetu svého koně a pobaveně se usmíval. "Opravdu mě zaráží tvé nadšení," poznamenal.
"Přestaň plácat a slez dolů! Já už to chci zkusit!"
"Ty si vážně myslíš, že tě to nechám zkusit?" zvedl obočí.
"No tak! Alcarmo by mi to dovolil!"
"Alcarmo? Ten by ani nesouhlasil s tím, abys sem šla," zasmál se.
"Fajn, fajn. Ale Táro by mi to dovolil!"
"Táro je na tebe až moc měkký."
"Ne, jenom je prostě hodný!"
Zavrtěl hlavou a podal mi jeden luk.
"A šípy?" podívala jsem se na něj.
"No tak, Marillo, nebuď naivní. Nenechám tě vystřelit, dokud aspoň nebudeš vědět, jak se to drží."
"Dobře, tak jak to mám držet?" zeptala jsem se ho nervózně. Opravdu jsem se těšila, až si to zkusím.
"Nejdřív postoj. A nikam nespěchej, dokud to neuděláš správně, žádné střílení stejně nebude."
Protočila jsem oči. "Dobrá, jak tedy vypadá správný postoj?"
Sailon se pohodlně usadil v sedle a spustil. "Jsi pravačka, čili si musíš našlápnout levou nohou." Odmlčel se, tak jsem si z toho odvodila, že bych asi měla udělat, co řekl.
Luk jsem nechala v pravé ruce a tu jsem spustila podél těla. Soustředila se na své nohy. Vysunula jsem trochu levou před pravou a podívala se na bratra.
"Musíš víc, abys mezi nimi měla aspoň půl metru. A doporučím ti mít levou špičku rovně k terčům a pravou měj kolmo k té druhé. Budeš tak mít pevnější základ."
Poslechla jsem ho. Všechna praštěná dětská radost mě opustila a začala jsem se na to opravdu soustředit. Sailon je dobrý učitel, to vím. Proto jsem chtěla dělat přesně to, co mi říkal.
"Správně. Teď musíš nohy zpevnit. Kdyby do tebe někdo strčil, nesmíš upadnout."
Zatnula jsem svaly v nohou a znovu se na něj podívala.
"Nyní tělo. Musíš být přetočená úplně bokem k terčům. A opět se zpevni."
Přetočila jsem se bokem k terčům a pozvedla luk. V tu chvíli ale Sailon zamlaskal a jeho kůň udělal krok stranou. Bohužel na té straně jsem stála já a on do mě vrazil svým velkým chlupatým zadkem. Neustála jsem to a upadla na zem.
"Au! Co tohle mělo být?" zaprskala jsem na něj.
"Neměla jsi zpevněné nohy. Stoupnout a znovu." Přikázal mi, ale jeho oči vesele zajiskřily. Bylo mi jasné, že je ve svém živlu. Veškeré naštvání ze mě vyprchalo, protože jsem v jeho výrazu poznala jasný zájem mě to skutečně dobře naučit.
Zvedla jsem se a opět se postavila, jak říkal. Levá noha půl metru dopředu se špičkou k terčům. Pravou špičku jsem natočila kolmo k levé. Tělo jsem celé přetočila doprava a pohlédla na bratra. "Tak?"
Přikývl.
Znovu jsem pozvedla luk a čekala, že se ho konečně naučím držet.
"Ne, ne, ne," zarazil mě Sailon, "luk ještě nech, pořád to postavení není ono. Teď se zhluboka nadechni. Narovnej záda, zatáhni zadek a břicho a vypni hruď. Postav se úplně rovně. A nezapomínej na zpevněné nohy."
Poslechla jsem ho. Větřík kolem foukal a pohrával si s větvemi, koňskými hřívami i našimi vlasy a já při vdechnutí tohoto čerstvého letního vzduchu měla pocit, jako by toto byla činnost určená přesně pro mě. Ať si říká, kdo chce, co chce, já se lukostřelbu budu učit dál, i kdyby s tím ostatní sebevíc nesouhlasili.
"Teď už můžeš zvednout luk." Sailonův hlas mě vytrhl ze zamyšlení, ale hned jsem ho poslechla. "Chytni ho pořádně. Vidíš tam tu malou rytinku uprostřed? To je na šíp, těsně pod ní ti patří ruka."
Uchopila jsem levou rukou luk přesně na místě, kde mi řekl. Jsem opravdu ráda, že mě nenechal z toho hned střílet, ale nejdřív mi všechno takhle pěkně vysvětlil. Ani jsem nevěděla, jak to pořádně chytit nebo zvednout, natož jak z toho střílet. Měla bych se opravdu naučit krotit tu svou zbrklou povahu.
Zatímco jsem se soustředila na držení luku, Sailon znovu zamlaskal na koně a ten do mě opět šťouchnul.
Zakolísala jsem, ale zůstala stát.
Sailon zatleskal. "Vidíš, jak to jde. Pokračujeme," konečně seskočil z koně a přešel ke mně. Chytil mi levé zápěstí a zvedl mi ho výš. "Pamatuj, levá ruka vždy v pravém úhlu s tělem," přejel po ruce od loktu k podpaží a pak až k žebrům. "Vidíš? Tady."
Přikývla jsem a on pokračoval. "Vždy jí měj úplně napnutou a hlídej si pravý úhel. Pravou ruku budeš mít vždy pokrčenou a její loket musí být ve výšce ramen, čili také v pravém úhlu s tělem."
Zvedl mi pravou ruku. "Uchop tětivu."
Chytila jsem tětivu a on mi upravil loket do správné výšky.
"A teď ramena dolů," zatlačil mi do ramenou. "Nezapomínej na to. Zpevněné nohy, rovné tělo, vypnutá hruď, ruce v pravém úhlu, ramena dole."
Postupně od nohou jsem se soustředila na jednotlivé části těla, které mi říkal.
Potom mi chytil pravé zápěstí a zatáhl ho i s tětivou dozadu. "Natáhnout a pustit."
Pustila jsem a tětiva jen zadrnčela.
"Páni," vydechla jsem překvapeně. Byl to nepopsatelný pocit.
"Příjemný pocit, že?" usmál se vedle mě Sailon.
"Tohle se nedá popsat slovy," zašeptala jsem.
Bratr se zasmál a popošel ke koni. Vytáhl šíp z toulce, který visel koni u boku a podal mi ho.
"Ty jsi připravená, sestřičko," řekl mi.
Vesele jsem se usmála a vzala si od něj šíp, zasadila ho do tětivy a podívala se na druhou stranu k terčům. Byly opravdu daleko. Začala jsem pochybovat o tom, že tam dostřelím.
"Neboj se toho," pronesl Sailon. "Prostě dělej to, co jsem ti před chvílí řekl a dobře miř."
Postavila jsem se přesně tak, jak jsem měla. Zvedla jsem ruce do pravých úhlů i s lukem. Natáhla jsem tětivu s šípem a zamířila na střed terče. Chvíli jsem se soustředila a potom tětivu pustila. Zadrnčela a šíp vyrazil k cíli.
Měla jsem z toho opravdu nepopsatelný pocit! Ten okamžik, kdy šíp vyrazil, ve mně zůstane asi dlouho.
Pozorovala jsem ten letící špičatý klacík a čekala, kam se zabodne. Po pravdě, moc jsem se nepředvedla. Šíp zaletěl někam do lesa. Terč jsem vůbec netrefila.
Stejně jsem ale vteřinku po vstřebání pocitu ze střelby vyskočila radostí a zavýskla.
"Ano!"
Sailon se hlasitě rozesmál, až se musel opřít o strom.
"Hele," šťouchla jsem ho do ramene, "nesměj se mi! Poprvé se nikdy nic nepovede." Ale musela jsem se smát s ním.
"Marillo, ty mě opravdu překvapuješ. Asi ses špatně narodila, měla jsi být kluk. Luk by byla pravděpodobně zbraň přesně pro tebe."
"Nebo jsem se narodila dobře, měla jsem být holka, pro kterou je lukostřelba stvořená."
"Sestřičko, proč musíš mít vždycky svou hlavu a nikdy nerespektovat žádná pravidla?"
"Protože ta pravidla jsou hloupá!" zamračila jsem se na něj.
"Tak se pořád nezlob. Jsi prostě originál," usmál se na mě.
"To si piš, že jsem. Všichni jsme. A teď pojďme trénovat dál. Chci se trefit!"

Domů jsme se dostali až na večeři. Celý den jsem trénovala. Párkrát se mi dokonce podařilo zasáhnout terč. Tedy spíše pár krajních kruhů.
Jednou ze mě ale bude skutečný lukostřelec! Udělám pro to všechno. Budu pravidelně trénovat, klidně každý den, ať se to ostatním líbí nebo ne.
Otci bylo samozřejmě jasné, že když jsem byla se Sailonem celý den, musela jsem s ním být na cvičišti a vůbec se mu to nelíbilo.
Ale věřím tomu, že jednou na mě bude hrdý, protože já to dokážu! Bude ze mě dobrý střelec a budu to umět zužitkovat. Budu moct chodit aspoň na lov zvěře, když nic jiného. Jednou!
Po jídle se u nás zastavil Táro s Tittonem. Přinesli nám nějaká čerstvá jablka, byli totiž pomáhat sousedovi v sadě.
"Tak co, Marillo, dokázala jsi dodržet to, na čem jsme se včera domluvili a nikam dnes sama nechodit?" zeptal se mě Táro, když jsem jim nalévala trochu mátového čaje.
"Samozřejmě, dnes jsem byla jen se Sailonem," odpověděla jsem. Nebudu mu přeci vykládat, že jsem se hned ráno šla sama projít. Navíc dnes, den po tom, co jsme se o tom bavili. To by se mu asi moc nelíbilo.
Titton si povzdechl. "Řekni pravdu."
Podívala jsem se na něj. "Ale vždyť já říkám pravdu, byla jsem jen se Sailonem."
"To není pravda," zavrtěl hlavou. "To slovo 'jen' mi tam ani trochu nesedí."
"Já ale nemůžu za to, že se ti nějaké slovo nelíbí," nadhodila jsem, ale Táro mě hned přerušil.
"Marillo, zrovna včera prošel Titton Novým počátkem a dostal nový dar. Copak už jsi zapomněla jaký?"
Zarazila jsem se. To mě vůbec nenapadlo. Můj výraz zapůsobil asi velmi zmateně, protože mi Titton připomněl: "Poznám, když někdo lže."
Povzdechla jsem si. Tohle nemá cenu, teď už to před nimi neutajím.
"Dobrá, dobrá. Byla jsem se projít, jako každé ráno před tím, než ostatní vstanou. Ale vrátila jsem se brzo! Hned jak mi došlo, že mám být vlastně doma," bránila jsem se.
Titton se zatvářil přísně, ale Táro se zasmál.
"Po pravdě, ani jsem nečekal, že bys zůstala doma. Jsi to přeci ty, Marillo."
Trošku jsem se začervenala a usmála. Zná mě už opravdu dlouho, takže mě má přečtenou.
"Jenže to není všechno, co dnes prováděla," vložil se do toho otec. "Byla dnes s Morfeem trénovat lukostřelbu."
Sailon si odkašlal. "Ano, vzal jsem jí s sebou, ale dával jsem pozor, aby se jí nic nestalo. A navíc," pohlédl na mé ochránce, "je opravdu šikovná. Rychle se učí, má skvělý postoj. Jen je trochu levá a ani jednou se pořádně netrefila," řekl a škodolibě se na mě usmál.
Tittonovi se napjala čelist a zamračil se. Zato Táro se rozesmál. "Tak teď mě opravdu mrzí, že jsem nebyl s vámi, protože na tohle bych se opravdu rád podíval."
Usmála jsem se na Tára, ale víc mě teď zajímal Titton. Jeho výraz se mi nelíbil, ale byl to ten typický obličej mladého dospělého. Až přehnaně zodpovědný, napjatý a zamračený.
"Tittone, omlouvám se.
Povzdechl si. "Kéž bys už dospěla."
"To samé si přeju už několik let," přidal se do našeho rozhovoru i Alcarmo, ale nevypadal naštvaně, spíš také trochu pobaveně, což mě u něj vždy příjemně překvapilo.
"To si přejeme všichni, Hélie," dostal ze sebe rozesmátý Táro. "Ale na druhou stranu, až dospěje, už to nebude to naše veselé, praštěné dítě."
"Hele!" okamžitě jsem se ohradila. "Já nejsem žádné dítě, pánové!"
Sailon mě poplácal po rameni. "Jistě že nejsi, sestřičko. Ale dospělá také ne."
Vyplázla jsem na něj jazyk. To ho rozesmálo a ne jen jeho. Rozesmál se i můj otec a Alcarmo. Dokonce i Titton se trochu uvolnil a pousmál. Ano, uznávám, hádám se s nimi, že nejsem dítě a potom udělám jedno z nejdětinčtějších gest, ale to už jsem prostě já.
Naší veselou náladu přerušil zvuk rohu, na který se troubilo jen v nejnutnějších případech.
Úplně mě to vykolejilo. Co se mohlo stát tak hrozného, že nás svolávají na náměstí? Mám z toho nějaký špatný pocit. Všechno až do teď přeci bylo v pořádku.
Nestihla jsem se nad tím moc zamyslet, protože mě otec uchopil za paži a zvednul ze židle. "Pojď, Marillo, musíme ven."
Všichni jsme se vyhrnuli před dům a přidali se k davu, který mířil na náměstí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama