Střípky příběhů, 1. kapitola - Bod zlomu

25. září 2012 v 15:28 | Jackie Decker |  Střípky příběhů
Ahoj,

víte pořád mi vrtalo hlavou co s Dračí stezkou. Od původní jednorázovky: Králova konkubína; ušla Aldorma velký kus cesty. Vkládala jsem DS na saspi a objevil se názor, že je to nudné a klišé a zbytečně protažené a nedodělané... A já se tím dost trápila. Nemohla jsem se zbavit dojmu, že neumím psát.

Ale v nedávné době jsem dostala zásadní nápad, který může celý příběh změnit. A tak se i stalo. Střípky příběhů mají jiného hlavního hrdinu než Kleu. A přesto se této dívky nerozlučně týká. Podíváme se do časů,kdy Klea už je sedm let mimo Talron a Alexander přivedl do vesnice Bheirga. Jak to spolu sovisí? To už si budete muset přečíst sami.

A tady je tedy první kapitola




Kůň zastavil. Starší jezdec otevřel měch s vodou, aby se napil. Náhle se rozkašlal a upustil ho. V jedné ruce křečovitě svíral otěže a do druhé plival krev. Předklonil se. Byl to zatím jeho nejsilnější záchvat.
Pohlédl jsem na Alexe. Isabeliny otěže jsem obtočil kolem zápěstí a ryzavou klisnu přiměl k otočení. Alex se vrátil až ke svému otci.
"Jsi v pořádku, tati?" vyhrkl starostlivě. Pramen rudých vlasů mu zastínil nos.
Arthur Elat zvedl zakrvácenou dlaň. Ještě čtyřikrát si musel odkašlat, než se mu podařilo sípavě odpovědět:
"Už - je - to - dobré… Pojedeme dál." Pokusil se o úsměv. Alex dal otci ruku na rameno. Ten se znovu rozkašlal. Alex mi pohlédl do očí, ale já bezradně zavrtěl hlavou. Rozhodl se tedy sám.
"Musíme domů." Hlas se mu třásl.
"Ne! Budeme - pokračovat… Dal jsem - vám slib - a ten splním." Arthur se v sedle narovnal a odstrčil Alexovu ruku.
"Jsi nemocný. Musíš jet zpátky do vsi. Léčitel ti pomůže."
"Alexandře, - řekl - jsem, - že jedeme - dál." Z očí Arthura Elata sršely zlověstné jiskry.
"Ale…"
"Jestli - nechceš - poslechnout - otce, - uvědom si, - že jsem - i král." Arthur Elat se sice skrýval v exilu a vládl jen jedné vesnici, nic to však neměnilo na faktu, že měl legitimní právo na Aldormský trůn. Chytil syna za paži.
"Mě je jedno co říká král! Nechci ztratit otce. Jsi jediný přítel, kterého mám." Oponoval mu princ zoufale.
"Máš Bheirga." Arthur při těch slovech pohlédl na mě a já sklopil pohled k zemi.
"Ale on není můj táta. Prosím, pojeď zpátky. Můžeme jet někdy příště…"
"Řekl jsem, že pojedeme dál. Už o tom nebudu diskutovat!" Alex vyškubl ruku z otcova sevření.
"Tak si jeď! Je mi to jedno! Nechci být svědkem tvé smrti, jasné? Já jedu domů! Buď pojedeš se mnou, nebo se vrátím sám." Alex měl slzy na krajíčku. Vzhlédl jsem a těkal pohledem z jednoho na druhého. Otec ani syn neustoupili.
Alex přitáhl otěže svého hřebce a pohledem mě vybídl, abych jel s ním. Nevěděl jsem, co mám dělat. Pochopil, že se k ničemu nemám a odcválal pryč. Zůstali jsme s králem sami.
Arthur si otřel dlaň od krve do koňské srsti. Synův odjezd sledoval, dokud mohl. Ramena mu značně poklesla, sotva bylo zjevné, že se už nevrátí.
"Jen za ním jeď," vybídl mne, "potřebuje tě."
Já ovšem odjet nemohl. I kdyby nebyl král, byl to nemocný člověk, kterého mohl záchvat přepadnout naprosto kdykoliv a mohl být závislý na mé pomoci. Zůstal jsem.
"Rád bych se vrátil, Bheirgu," začal ke mně unaveně mluvit, "opravdu rád bych otočil koně a jel za Alexem. Omluvil bych se mu, že jsem na něj křičel a všechno by bylo dobré. Ale to nejde. Jen tam, kam teď jedeme, roste bylina, která má tu moc oddálit moji smrt. Kvete jen při úsvitu nového měsíce. Právě dnes. Jediný lék…" Pomalu pobídl koně k další cestě a já s ním srovnal tempo.
"Ale proč jste mu to tedy neřekl?" A proč to říkáte teď mě? Věděl jsem, že Arthur Elat umírá. Řekl to Alexovi dříve toho dne. Mělo to co dělat s prokletím královského rodu. Prokletím, které všem věrným stoupencům zbarvilo vlasy doruda. Tak jako mně. I když já si svou věrností ještě jistý nebyl.
Král si povzdychl.
"Mohl jsem mu to říct, ale neměl by snad syn svému otci důvěřovat i bez složitých vysvětlení?" zeptal se unaveně a já nevěděl co odpovědět.
"Jak ho mám něčemu naučit, když mi nevěří? A on potřebuje ještě tolik zmoudřet…" Sáhl po měchu, ale uvědomil si, že ho zapomněl na místě, kde prve zastavil.
"Počkej tady," řekl mi, sesedl z koně a vrátil se několik kroků zpátky. Za kmenem břízy ho téměř nebylo vidět. Přemýšlel jsem co mu odpovědět, když mi na hlavu spadla borová šiška. Zvědavá veverka vykoukla z úkrytu ve větvích a já se pousmál. Připadalo mi to vtipné.
Arthur byl v ten moment zpátky. Napil se, nabídl vodu i mně a jak se vyhoupl zpět do sedla, pokračovali jsme v cestě. Mlčky.
Bylo mi Alexandra trochu líto. Na tenhle výlet se moc těšil. Stejnou lítost jsem ale cítil i k jeho otci. Zdálo se, že je zklamaný synovým chováním.
"Alex by to jistě pochopil," řekl jsem, z úcty ke králi, jen tiše.
"Možná," zamyslel se, "ale možná má pravdu. Je mladý na to, aby viděl umírat otce." Odmlčel se. Jelo se hůř a les byl čím dál hustší.
"Měl ses vrátit s ním -"
"To ne. Já - "
"Nech mě domluvit, prosím." Dotkl se mé paže.
"Jsi po Klee první, s kým se Alex trochu baví. Nemá jiné kamarády. Potřebuje tě. Jednou z něj bude král a musí být připraven. Je možné, že to bude on, kdo usedne na skutečný trůn. Musím ho ještě hodně naučit. Proto potřebuji ty byliny, abych měl dost času. A můj syn potřebuje tebe. Tedy pokud máš dost odvahy být jeho přítel." Tázavě mi pohlédl do očí. Nedokázal jsem odpovědět. Odvrátil jsem se od něho a král si povzdychl.
"Neměl jsem žádný skutečný důvod, abych mu to neřekl. Upnul jsem se k té rostlině a chtěl dojet na místo co nejdřív. Vždyť je dnes jediný den, na další čtyři týdny, kdy pokvete a bez ní, jak už víš…" To byla odpověď, s kterou už jsem se mohl spokojit.
Nepochyboval jsem o tom, že už nyní Alex lituje svých slov. Po tom, co jsem ho ráno viděl plakat, když se dozvěděl o nemoci svého otce, by bylo divné, kdyby nelitoval. Ukazovalo se, že život je pro Zrádce těžký.
Bylo to jako nemoc. Jednoho dne prostě zachvátila lid Aldormy a nikdo netušil, odkud se vzala.
Zvěsti o ní se šířily jako mor. Každý komu zrudly vlasy, byl od té chvíle prohlášen za nepřítele říše. Trestem je smrt. Lidé se tak bojí, že ty, které postihne, vyhánějí z domovů. Zabíjejí i zrzavé novorozence… Sami Zrádci se skrývají v malé vesnici uprostřed lesů. Věří, že je chrání draci, ale přesto žijí v neustálém strachu.
Já se teprve učím dívat na svět jejich očima. Jmenuji se Naidh Bheirg Caldwelt. Je mi patnáct let a jsem Zrádcem třetí den…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama