Střípky příběhů, 3. kapitola - Návrat

29. září 2012 v 17:50 | Jackie Decker |  Střípky příběhů

Dobrý den,
doufám, že se mi podařilo vystihnout situaci tak, jak jsem původně zamýšlela. Někdo může jistě namítnout, že pokračování je více méně logické a očekávatelné. Na to mohu říct jen - Ano je.
Ale přesto doufám, že přinese něco nového. Nové otázky, nové postavy, bližší seznámení se stávajícími postavami.
Také doufám že zde nemám žádnou vyloženou nelogičnost. Tato kapitola je také delší než ty předchozí a doufám, že konec bude také navnaděním nadalší díl. Samozřejmě že každý komentář potěší a jakákoliv kontruktivní kritika pomůže mně, zlepšovat (jak doufám) dále své psaní.


Občas mám dojem, že jsou všichni Draci proti mně. Nejprve mi cizí stařec dá v lese svitek, že si ho mám přečíst doma. Pak mně rodiče vyhodí z domu, protože mi zrudly vlasy. Načež se bezradně toulám lesem, kde druhý den natrefím, "čirou náhodou", na právoplatného prince. Ten mě s velkou ochotou přivede do vesnice Zrádců, a aby toho nebylo málo, třetí den jedu na výlet s králem, ze kterého se, při troše štěstí, vrátí "pouze" na pokraji smrti. Všichni kluci z vesnice by mi mohli závidět…
Dostat Arthura Elata na jeho hřebce se zprvu zdálo jako neřešitelný problém. Mohl jsem být rád, že jsme se vůbec došourali ke stromu, kde byli uvázaní koně.
"Tohle není fér," postěžoval jsem si, když uzel na otěžích ne a ne povolit. Nakonec mne ale ruce přeci jen poslechly a rozpletly ho.
"Tak…" Opřel jsem Arthura o hřbet jeho koně. Král se lehce přidržel.
"Teď lehni, lehni!" Táhl jsem za ohlávku dolů a přikazoval koni, jako by byl pes. Hřebec ale jen pohodil hlavou a odfrkl si.
"Takhle ne…" vydechl král, chytil se sedla a zvedl nohu do třmenu.
"Ale - " Král se zhoupl, přehodil druhou nohu přes hřbet a sedl si.
"Přivaž mně, je to dlouhá cesta…" Jeho hlas zněl odevzdaně. Aby nespadl, upevnil jsem ho v sedle opaskem, který mi podával. Není to nic extra, ale lepší než nic…
"Dobrá, tak jo…" Arthur svěsil hlavu na prsa.
"To bude dobré, veličenstvo, uvidíte," řekl jsem ve snaze dodat mu naději, kterou nyní postrádal.
Isabela mne pozorovala. Král se nakonec do sedla dostal, ale jak se tam dostanu já, to už je ve hvězdách. A že jich na obloze bylo…
Popadl jsem Isabeliny otěže. Potřebovaly taky rozvázat. Znovu někde zahoukala sova. Hluboký nádech. Když jde někomu o život, jsou i vteřiny strašně dlouhé.
Na klisnu jsem nasedl tak, jak mě to učil Alex dříve toho dne. Našel jsem na břehu jezera velký kámen, stoupl na něj, zhoupl se v třmenu, přidržel sedla, přehodil nohu… A než jsem se nadál, seděl nahoře připraven vyrazit.
Vyjel jsem pomalu. Měsíc sice zářil jasně, ale skrze koruny stromů jeho svitu moc nepronikalo a já nechtěl, aby si koně někde zlomili nohy. Sám bych si na rychlejší jízdu stejně netroufl. Navíc Arthur nebyl schopen jet sám.
Připadal jsem si bezmocný. Zpět jsme se vracely spíše po paměti koní než mojí. Každý zvuk mi připadal děsivý. Neustále jsem se ohlížel po králi a v duchu vzýval všechny Draky, aby nás zdárně dovedli až do vesnice. Po celou cestu jsem ale neviděl jedinou známku jejich náklonnosti. Ale pravda, ani jejich zloby.
A tak jsme zpět do Talronu dojeli v hluboké noci. Nebo spíše už k ránu, řekl bych. Alespoň podle toho, jak jsem se cítil unavený.
Lesní podrost vystřídalo pole, které dělilo vesnici od lesa. Uf… Dokázal sem to… sme zpátky! Talron mi v ten okamžik připadal, jako nejkrásnější místo na světě.
Pobídl jsem koně. Vše se zdálo nehybné, jako na obraze. Zamířil jsem přímo ke zvonu na kraji vsi. Král potřeboval léčitele, ale těžko bych ho mohl sehnat, když mi nebylo známo, kde bydlí. Potřeboval jsem pomoc.
Zastavil jsem u stojanů s dřevěnou stříškou a starým zavěšeným zvonem. Tohle sem nedomyslel… Ze hřbetu koně se na poplach zvoní špatně.
Tentokrát se ale křeč nedostavila a tak jsem mohl sesednout tak, jak mi Arthur radil u jezera.
Zakymácel jsem se. Nohy mi vypověděly službu a zamotala se mi hlava. Naštěstí klisny se dalo zachytit dobře, navíc spadnout bylo možné jen na zadek. A jakmile jsem si byl jistý svou stabilitou, zbývalo jen začít.
Psi po celém Talronu se rozštěkali. Lidé začali rozsvěcet svíčky a spěšně vycházet z domů. Rozběhli se ke zvoničce. Tahání za provázek zvonu už bylo zbytečné.
"Co se děje?!"
"Ten kluk zvonil na poplach."
"Proč u všech Draků? Hoří snad?"
Někdo ukázal rukou na hřebce a jeho "jezdce".
"Ale vždyť to je král!"
"No vážně… Král!"
Nějaký silný muž vykročil hned ke mně. Měl zarostlou tvář a jeho pohled dštěl síru. Jiný mu položil ruku na rameno.
"Co se stalo?!" Všechny zvídavé pohledy se upřely směrem ke mně.
"J-je nemocný. Dostal záchvat, potřebuje pomoc!" vyhrkl jsem. Dva muži se jali sundat Arthura ze sedla. Ve světle pochodní mi tváře splývaly. Další lidé se ujali koní a péče o ně. Někdo mě chytil za rameno.
"Co to - "
"Tobě nic není?"
"Ne, já - "
"Kde ste byli?!" zvýšil hlas.
"U-u j-jezer-ra…"
"Ty si v pořádku?"
"A-ano."
"Nech ho, Sebe." Promluvila na něj královna Anatola. "Přivezl ho, je to statečný chlapec." Muž mě pustil.
"Promiň…"
"Bheirg. J-jsem Bheirg." Podal jsem mu roztřesenou ruku. Královna zatajila dech.
"Krvácíš!"
"To přejde," ohradil jsem se.
"Seženu Tima," nabídl Seb.
"Ano, běž."
"To bude dobré," zkusil jsem to ještě. Zbytečně.
"Alexi?!" zavolala na svého syna. Až teď jsem si ho všiml. Stál celou dobu kousek od nás a tvářil se jako by mu uletěly včely.
"Vezmi, Bheirga domů, ano? Tim Veill se na něho přijde za chvíli podívat." Královna potlačovala slzy. Kruhy pod jejíma očima naznačovaly, že celou noc nezamhouřila oko. Musela mít hroznej strach…
"Něco tu mám," sáhl jsem do kapsy a vyndal tři pomačkané kvítky.
"Pomůže mu to?" Královna ke mně přiklekla. Z očí se jí řinuly proudy slané vody, ale usmívala se.
"Ty jsi ale zlatíčko." Vzala květy do křehkých dlaní. Evidentně se jí ulevilo. Podívala se na Seba, který ještě zůstával. Usmál se na ni. Alex celou scénu sledoval mlčky.
Královna vstala. Věnovala nám každému poslední pohled a s novou nadějí se vydala do domu, kam odnesli jejího manžela. Seb mě poplácal po rameni.
"Blahopřeji ti, Bheirgu, právě jsi dal svému králi několik dalších měsíců." Pak spěšně odešel. Všude kolem byl stále velký shon.
Alexander se beze slova otočil na podpatku a vyrazil k sobě domů. Šel jsem za ním, jak královna chtěla. Otevřel. Panty dveří tiše zavrzaly. Vešel jsem do tmy, osvícené jen plápolavým světlem ze sednice a můj kamarád za námi zavřel.
"Doufám, že seš spokojenej!"
"Co?"
Odfrkl si a strčil do mě.
"Au, co děláš?"
Šel otevřít pokoj. Malou místnost se dvěma postelemi, jedním stolkem, skříní v rohu a poličkou nad jeho postelí.
"Seš na sebe hrdej, co?!" Prohrábl si kštici. "Ale já nejsem jako strýc Sebastian. Já vim, cos udělal!"
"Udělal? Já nic neudělal…"
"Nic? Nic jo?!" Jak se mu třásly ruce, nedokázal ani zažehnout svíčku na stolku pod oknem. "Měl si možnost mu to rozmluvit. Mohls ho přesvědčit, ať se vrátí domů. Místo toho si jel s ním, jen abys mu udělal radost." Odložil křesadlo a svěsil hlavu.
"To se pleteš. Tvůj otec by mě neposlech, neposlech by nikoho…"
"Drž hubu!" Otočil se na mě.
"Alexi - "
"Je to jen tvoje vina!" Opřel se rukama o desku stolu a mě to dopálilo.
"Že tvůj otec bude žít o pár měsíců víc?!"
"Že je na tom tak špatně!"
"Neobviňuj mě z něčeho, za co nemůžu!" Chováš se jako pitomec! "Tvůj otec je dospělý muž! Jel by i beze mě."
"To není pravda!"
"Je! A ty seš srab, že si to nechceš přiznat! Nenecham se urážet od princátka, co umí jen nadávat."
"Ty…!"
"Seš spratek, Alexandře!"
Takovou ránu, jaká přišla, jsem ještě nedostal…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama