June, 7. kapitola - Obilí ve větru

24. října 2012 v 20:59 | Christie |  June
Přišlo mi to vzdálené, ten smích a veselí. Možná to bylo tím kontrastem, ale nemohla jsem si být jistá. Vyhnala jsem holky z pokoje pod záminkou, že jsem ospalá a bolí mě hlava. Nebylo to ani tak tím, co jsem slyšela o Dianne od Mary a její nové spolubydlící. Bylo to spíš tím, že mě to jen utvrdilo v přesvědčení, že nic z toho, co teď mám, čeho si teď vážím a co mám ráda, tady nemusí být navěky. Spojení: utvrdilo v přesvědčení, není asi šťastně vybraný výraz. Spíš: zase jsem si vzpomněla…
Měla jsem špatnou náladu. Tato večerní vycházka mi pohnula žlučí.
"Slyšela jsem Mary, jak tě pomlouvá." Zamumlala jsem, když už jsem ležela v posteli.

Chvíli bylo ticho. "A co říkala?" Nevypadala moc překvapeně, spíš jako by byla zvědavá.
"Že ten váš vztah je divný a nevydrží. Pak to, že po tobě jede Jeremy a to, že máš hezkou postavu." To o tom vzhledu jsem nechtěla vytahovat. Nebyla to pravda a jak znám Dianne, asi by si to vzala moc k srdci.
"To se mi nezdá, jako pomlouvání. Něco o tom, že jsem neměla dopnutou košili, nebo něco…" Snažila se, aby to znělo vesele, ale nepovedlo se jí to. Byla unavená.
"Ony zdrbou všechno a všechny. Takovými maličkostmi se nezdržují." Zamumlala jsem už skoro z polospánku.
"Dobrou, June." Zamumlala, ale už jsem jí neodpověděla.

Ráno bylo venku slunečno. Bylo hezké otevřít okno a nechat ložnici dýchat. Začínala jsem atletikou na Béčku a pak pokračováním venku. Bylo to ryze přírodní a fyzické. Mechanické, tělesné. Pocity, myšlení nebo snad rozumové pochody… to všechno šlo stranou. Bylo to hezčí, než bych mohla kdy tvrdit. Nejspíš právě toto lákalo lidi sportovat. Pořád bych se bez toho dobře, a i trochu ráda, obešla, ale chápala jsem to. Běhaly jsme zrovna míli, když mě ale něco napadlo, myšlenka, která se zrodila uprostřed toho fyzického pohybu a výměny kyslíku. Bylo to vědomí pocitu, který tu předtím nebyl.
Byl to pocit, jako by mě někdo srazil k zemi. Nebo naopak, vyzvednul vzhůru, abych se na sebe mohla podívat z vrchu. Abych uviděla to, co je za mnou a i to, co mě ještě čeká.
Po tom měsíci a půl na Ahvilleském internátu jsem nemyslela na nic než na to, abych měla dobré známky, abych pochopila všechny zajímavé přednášky, abych přečetla všechny knihy, co jsem chtěla a abych byla dobrou kamarádkou Dianne, která mě vzala pod svá ochranná křídla bez okolků, jak bych nemohla ani doufat. Žila jsem okamžikem, současností. Nedívala jsem se dopředu, ani dozadu. A teď jsem si nebyla jistá, jestli se mi to líbí, jestli to tak chci.
Trochu jsem zpomalila. Myšlení nepomáhalo dobrým výkonům. Hilary mě předběhla.
Jako bych se probudila ze spánku, celý sen si pamatovala, ale konečně byla sama sebou a mohla svobodně jednat, a ne jen podle scénáře, který mi byl ve snu dán.
V mysli se mi míhaly představy, činnosti, zážitky. Vše, co jsem tady na internátě udělala, jak jsem se chovala, co jsem cítila a říkala.
Zastavila jsem se úplně, až mě předběhla i poslední Rachel. Slyšela jsem za sebou kroky dalších holek, které už dobíhaly další kolečko a s nimi vepředu i profesorku. Za chvíli se u mě zastaví a zeptá se, co se děje.
Byla jsem zmatená. Dívala jsem se do minulosti - za sebe- a překvapilo mě, jak se mi to nelíbilo. To jsem nebyla já. Nejspíš jsem to byla já, chovala jsem se stejně, ale něco se mi na tom nezdálo. Nějaká maličkost, která mi vrtala hlavou.
"June Jasonová! Proč neběžíš?" Dostala jsem perdu do zad, až jsem se posunula o půl metru dopředu.
"Je mi nějak špatně." Hekla jsem, po tom nárazu. Coxová si mě změřila rentgenovým pohledem, ale oblafla jsem ji, a tak mě poslala na lavičku. Bylo mi sice jasné, že tu míli budu muset běhat znova, kvůli časům, ale to mi teď bylo jedno.
Na lavičku jsem se zhroutila a tělo mi samovolně vypnulo, aby mi mohl naskočit mozek, jako by se ve mně střídali. Hledala jsem tu maličkost, která mi na těch minulých týdnech neseděla. Něco tam bylo a mě bylo jasné, že na to přijdu.
Přišla jsem.
Když jsem ještě byla doma v Pensylvánii, plánovala jsem si věci na týdny dopředu. Měla jsem ráda spontánní chování, ale měla jsem ráda taky plány. Plány byly k tomu, aby se na něco mohl člověk těšit. Tam jsem nežila okamžikem, i když tím samozřejmě taky. Tam jsem se převážně těšila na budoucnost. Na to, co bude. Na víkend s Cathy, na odpolední sledování seriálu v televizi, na kino, co jsme měli se třídou naplánované na další měsíc, na Vánoce, na vysokou…
Tady, nic. Netěšila jsem se na zítřek, ani na víkend. Jeden den byl jako druhý, s těmi samými lidmi, v tom samém prostředí… jaké to asi musí být pro ty, co už tu jsou několik let?
Jako bych se ztratila v této škole, v těch budovách. Nebyla jsem to já. Nepřemýšlela jsem nad sebou, nepřemýšlela jsem nad tím, co chci dělat potom. Bylo mi to jedno.
To poznání mi najednou nedělalo takový problém, jako když jsem se bála, že to bude něco horšího. Vlastně, co jsem čekala?
Teď mi to nevadilo. Budu to řešit, až mi to vadit začne.
Coxová hlasitě zapískala a pak hlásila časy hlasitě, jako by křičela do megafonu. Všimla jsem si, že vedle mě sedí ještě jedna holka ze čtvrťáku, kterou jsem neznala. Byla bledá, a co chvíli se otáčela nad trávník, jako by si myslela, že bude zvracet.
"Jasonová!" Zařvala. Poslušně jsem se zvedla a vlažným tempem došla k hloučku červeno-bílých holek na antuce.

Po atletice jsme měly půl hodinu na vysprchování, převlečení a posvačení, kdo potřeboval. A pak jsme měli biologii. Hodina jako každá jiná. Praktika.
Profesor zadal práci a vyšuměl z místnosti jako magnesiová tabletka.
"Už je ti dobře?" Zeptala se Rachel, která vedle mě seděla.
"Jo, byla to jen chvilková nevolnost." Zamumlala jsem do mikroskopu a zarosila si čočku.
"Já být tebou, tak to doběhnu i tak. Budeš to muset běžet znova." Poučila mě.
"Já vím, ale lepší, než omdlít na tom červeném písku a odřít si kolena." Zasmála se, i když na tom nebylo nic vtipného.
"Hele," začala. Však mě bylo divné, že vytahuje tu míli. Chce nahodit téma, a pak něco vyšťárat. Rachel bydlela s Mary. "Všimla jsem si, že trávíš méně času s Dianne, vy jste se pohádaly, nebo za to může to, že chodí s Oliverem?" Dívala se do mikroskopu a tak neviděla můj úšklebek.
"Co myslíš?" Neodpověděla jsem.
Podívala se na mě, zvažujíc.
"To druhé." Chytrá holka…
"Jasně, nepohádaly jsme se. Proč taky. Dianne je skvělá holka." Zase se dívala do mikroskopu, asi aby zakryla to, jak ji zatrhaly koutky… toho jsem si moc dobře všimla.
Když se mi kapky z čočky zase vypařily, podívala jsem se na trepku ještě jednou a začala obkreslovat její tvar.
"Víš, já ji moc neznám. Řekni mi o ní něco." Poprosila mě.
Snažila jsem se, aby to znělo vážně a neironicky. "Jak už jsem řekla, je to skvělá kamarádka. Je blázen do basketu." To je tedy charakteristika, kritizovala jsem se. "Je až příliš chytrá."
"H-hm." Něco v sešitě škrtla a pak kývla hlavou před sebe, kde o dvě lavice dál seděl Oliver.
"Myslíš, že se k sobě hodí?" Zeptala se.
"Určitě." Pokývala jsem hlavou.
Mrskla ke mně pohledem. "Proč?"
"Velmi si rozumí." To byla veliká pravda.
"Aha. To je pravda. Vycházejí spolu velmi dobře, když je spolu vidím."
Měla jsem co dělat, abych se nesmála, když se tak otevřeně přiznala ke špehování.
"I když, nemyslím si, že by spolu měli chodit."
Zamračila jsem se náhlé upřímnosti. "Proč?"
"No, připadají mi jako velcí přátelé, ale nejsou to typy, kteří by se k sobě hodili."
"Mýlíš se." Vyhrkla jsem hned. Možná až příliš rychle, jak jsem chtěla bránit Diiné rozhodnutí.
Usmála se a už se nevyptávala.
Profesor přišel a díval se, jak pracujeme. "Sledujte její pohyb a dívejte se, jestli to je jediný prvok ve vašem nálevu. Pokud najdete i nějaké jiné, snažte se je pojmenovat podle knížky." A zase odešel. Proplouval naší třídou, jako ty trepky pod mikroskopem.
Seděli jsme tam snad deset minut, než se vrátil zpátky.
"Tak, všichni hlavy ke mně. Na pozorování jste měli dost času." Pak zaťukal na lavici, ve které se bavili, a zase otočil hlavu ke třídě. "Zajímalo by mě, jak byste nazvali její pohyb." Rozhlédl se po třídě. Bylo ticho.
"Tak když nemáte svou fantazii, kdo ví, jak její pohyb označili vědci?" Ticho. "Je to spíš poetizmus, než termín."
Nakonec zvedl ruku Oliver. Profesor vypadal spasen. "Ano, pane Moore?"
"Jako pohyb obilí ve větru?" Profesor vypadal spokojen.
Byl to hezký obrat. Postupně jsem přestala vnímat, pozorovala jsem, jak se Oliverovy vlasy barvy obilí vlní ve větru, který proudil skrz otevřená okna přes celou laboratoř.

Oběd byl velmi dobrý. Buď byly palačinky, nebo smažený sýr s hranolkama. Nemohla jsem se rozhodnout, a tak jsem si vzala obojí. Sedla jsem si vedle Angely.
Za chvíli přišla Dianne a hned za ní přišel Oliver a sednul si naproti Angele.
Protože se mi nechtělo být sdílná, jak tomu bylo skoro pokaždé, moc jsem se neúčastnila hovoru v jídelně, přestože jsem poslouchala. A Angela taky moc nemluvila, spěchala.
A tak jsme prostě poslouchaly jejich debatu.
Bavili se o tom, že je už podzim.
"Před chvilkou začínalo léto. Úplně si pamatuju na tu chvíli, jak jsem si po konci roku sedla na postel a řekla si: Tak, a teď je konečně volno. Jako by to bylo včera…" Řekla mezi lžičkami polívky Dianne.
Oliver zamyšleně polkl. "Je zvláštní, kolik za den uvidíš ukazatelů ročních období. Vidíš jich spousty, ale uvědomíš si jen některé, jestli vůbec nějaké. A právě tehdy si uvědomíš, jak čas letí. Třeba včera odpoledne jsem si všimnul, že už opadávají platany. Listy už se zase drobí na dekách. Před půl rokem jsem si jednou uvědomil, že už zase nejde přes větve platanů vidět na Ashville, protože už rostou listy. A když si pak spojíš ty dva údaje, vznikne ti úsek příliš dlouhý na to, abys řekla, to bylo včera, přestože ti to tak připadá…" Zavrtěl hlavou a usmál se na sousto palačinky na vidličce.
"Jo, za chvilku budeme rozbalovat dárky." Zamumlala Dianne. "Když už jsme u toho, co děláš na Vánoce?" Nejspíš to mělo znít jako nenucená otázka. Asi to tak i znělo, ale protože jsem si vzpomněla na to, co nám vykládala Dianne včera večer, musela jsem se pro sebe usmát.
"No ještě nevím. Většinou jezdím domů, ale klidně se může stát, že rodiče budou s bráchou někde pryč, nebo si domluví něco jiného, a tak tedy zůstanu tady. Co ty máš v plánu?" Jeho pohled byl spalující, jak ji prokouknul.
Pokrčila rameny. "Asi taky pojedu za našima. To oni vždycky plánují prázdniny." Ale zrudla při tom. Nejspíš se to rozhodl nekomentovat, zatím, protože na to nic neřekl.
Pak se zvednul.
"Kluci na mě čekají. Máme fotbal, měj se." Usmál se na ni, stisknul jí rameno a odnesl tácek.
Všechny tři jsme se dívaly, jak ho odnáší a jak pak směřuje ke krajnímu stolu. Tam se zvedla celá grupa kluků, odnesli tácky a pak společně odešli ven z jídelny.
Dianne si povzdechla. "Dnešní hodina zemáku byla hrozná. Vyzkoušel mě z podnebných pásů. Dostala jsem dvě mínus."
Angela protočila oči, Di si toho všimla.
"To není hezké, že si ze mě děláš srandu. Chci být průvodcem, jak bych mohla být průvodcem bez zeměpisu?"
Angela nenacházela slov.
Ale Dianne, jako by měla hlavu klidnou a za chvíli už myslela na něco jiného.
Angela brzo odběhla do hodiny. Já měla krátko a pak jsme odpoledne jely na zimní brusle. Dianne měla odpoledne jenom hodinu volejbalu.
"Stalo se něco? Jsi docela zamlklá." Prohodila jsem k Dianne.
Otočila se na mě a trochu se usmála. "To musím být pořád ta nejukecanější?"

Vzala jsem si tašku přes rameno, sebrala ze stolku klíče a zamkla za sebou. Seběhnout schody mi zabralo jen chvilku, má kondice se velmi zlepšovala. Každý den několikrát schody, a pak ty sporty tady… Stával se tu ze mě nový člověk.
Anne na mě čekala pod schody.
"Jdeš pozdě." Zabručela netrpělivě.
"Promiň, začetla jsem se." Vyběhly jsme ze dveří a utíkaly k houfu holek seřazených po dvou před vstupní brankou.
Profesorka nás právě počítala. Možná má kondice nebyla tak dobrá. Ale v tom případě nebyla dobrá ani Annina. Rozdýchávaly jsme to až do rozjezdu autobusu.
Tyto cesty měly jisté pozitiva. Anne mě doučovala španělštinu a já se s ní sbližovala.
Jen jsme spolu mluvily, opravovala mě a někdy mě učila nová slovíčka. To bylo vše. Gramatika, časy… to všechno bylo v pohodě.
"Hele, Anne? Co děláš na Vánoce?" Anne se zasmála.
"To už tě nakazila Di tak moc?"
Protočila jsem panenky. "Možná?"
"No, asi budu tady." Pokrčila rameny. "Ty?"
"Asi taky. Táta je pořád v Kanadě a máma mě k sobě nebude chtít vzít. Proč ty nejedeš za rodiči?"
Anne trochu zvážněla, ale ne moc. "Mí rodiče jsou už pár let mrtví, June." Neříkala to šeptem, neříkala to s vlahýma očima, říkala to, jak to bylo a bylo vidět, že je s tím smířena. I když pro mě to byl šok, nedala jsem ho najevo. Je to internát. S něčím takovým by se tu asi mělo počítat.
"To je mi moc líto."
Anne pokývala hlavou. "Díky."
"Nemáš žádné sourozence?"
Usmála se. "Mám staršího bratra. Je teď v armádě." Byl rozdíl v tom, jak mluvila o svých rodičích a jak o svém bratrovi. Ten úsměv byl láskyplný, ale cukaly v něm nervy.
Nejspíš jsem nad tím musela moc přemýšlet, protože mi to najednou celé vysvětlila.
"Táta padl a máma to neustála. Rob je teď v armádě, protože si to přál táta." Pokrčila rameny, ale odvrátila se.
Nutilo mě to dívat se na ni z nového pohledu. Jak moc silná musela být, aby to ustála ona? Vážila jsem si ji najednou víc než dříve, ale věděla jsem, že je to špatně. Kvůli takové věci si nemáme člověka vážit. To je naprosto špatná reakce.
Zůstala jsem tedy zticha, protože jsem původně chtěla říct něco v tom smyslu, že je obdivuhodně silná, že já bych takové stresy nevydržela určitě…
Anne byla dobrá, že to ustála, že i přes to nešla se svěšenou hlavou, ale není dobře, že si ji kvůli tomu více vážím. To je hloupost, pitomost. Kdyby to bylo naopak, nechtěla bych, aby si mě někdo více vážil kvůli tomu, že jsem ustála smrt svých blízkých v tak mladém věku. Chtěla bych, aby si mě vážil kvůli mně samé, a ne kvůli tomu, co se kolem mě děje.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama