Nový počátek, 5. kapitola

3. října 2012 v 13:47 | Tiana |  Nový počátek
Domluvili jsme se, že se převlékneme do suchého a sejdeme se už s osedlanými koňmi na kraji lesa kousek od našeho domu. Když jsem s Calwen dorazila, Titton už tam byl.
Jeho kůň, normálně bílý Andalusan, byl zase nějaký zašpiněný. Měl zaprášenou hřívu a na boku měl trochu bláta.
"A podívejme se. Tady je udatný Poldo a jeho doprovod Titton. Nebo je to udatný Titton a jeho doprovod Poldo?" zvedla jsem provokativně obočí a zasmála se. Calwen pobaveně zaržála.
Poldo zafrkat a pohodli hřívou, ze které se zaprášilo. Titton nad tím jen zavrtěl hlavou. "Jojo, stále do někoho rýpat, to je tvoje. Můžeme jet?"

"Samozřejmě," usmála jsem se a pobídla Calwen k chůzi. Tittonův bělák se také rozjel a srovnal s Calwen krok.
"Opravdu máš v plánu trénovat lukostřelbu?" zeptal se mě Titton.
"Ano," řekla jsem stroze a usmála se při vzpomínce na ten úžasný pocit při střelbě.
"Já ale střílet neumím. Jako zbraň mi nejvíc vyhovují dýky," řekl takovým zvláštním tónem, že mě to donutilo se na něj podívat. Vypadal trochu zahanbeně.
"Co je?" zeptala jsem se a zvědavě si ho prohlížela.
"Nic. Jen…," odmlčel se a zadíval se Poldovi na krk. "Jen je mi trochu hloupý, že ovládám jen dýky. Ani meč nedržím správně."
"Och Duchové! Tittone! Ty jsi dospělý pár dní a chtěl bys být dokonalý ve všem? Propána na to budeš potřebovat roky dřiny!"
"To možná ano, ale nelíbí se mi pomyšlení na to, že bych s tebou měl trénovat lukostřelbu a pěkně se u toho ztrapnit."
Při pohledu na něj jsem se musela začít smát. Vypadal jako dítě, kterému někdo zakázal hrát si se štěňaty. "Sakra, Titte, ty si myslíš, že já to nějak umím?"
"Nevím. A nesměj se." Podíval se na mě ublíženě.
Trochu jsem se zklidnila a zase se zadívala před sebe. "Dobrá tedy, kdyby bylo po tvém, co bys chtěl dělat? Ale myslím tím něco v podobě tréninku," upřesnila jsem.
"Já bych dal něco pro zlepšení kondičky. Vsadím se, že toho moc nevydržíš, protože nejsi vůbec trénovaná."
"Hmm," trošku jsem se nad tím zamyslela. Měl pravdu. Moc toho nevydržím, a pokud se chci učit bojovat, měla bych mít trochu lepší kondici. "To nezní špatně, ale nevím, jak to chceš dělat."
Frajersky se usmál. "To nech na mně. Teď pojeď," pobídl Polda do klusu, tak jsem to samé udělala s Calwen.

Dojeli jsme na jednu mýtinku v lese a uvázali koně ke stromu. Ti se hned začali pást. Zůstala jsem stát u nich a pozorovala Tittona, který šel více do středu mýtiny a rozhlížel se kolem.
"Co zkoumáš?" zeptala jsem se ho zvědavě.
"Prohlížím terén," řekl.
Jen jsem se nechápavě podívala. On se usmál a vrátil se ke mně.
"Budeme běhat," vysvětlil.
"Co prosím?" překvapeně jsem vykulila oči.
"No samozřejmě, potřebuješ mít nějakou výdrž, ne?"
"A jak mám podle tebe běhat v šatech?"
"Ale vždyť ty si nějak poradíš," usmál se na mě.
Podrážděně jsem se zamračila. Proč on si vždycky vymyslí něco, při čem to pro mě není nejsnazší? Třeba lezení po stromech. Ano, baví mě to. Ano, umím to. Ale dlouhá sukně či šaty mi to vždy stěžují.
Naštěstí jsem dnes měla takové lehoučké a opravdu volné šaty, svázané provázkem kolem pasu, aby nebyly tak široké. Tak jsem ten provázek rozvázala a uschovala ho do brašny, která visela Calwen u boku. Připadala jsem si jako strašák. Jako bych na sobě měla jasně zelený pytel na brambory. Šaty jsem měla něco pod kolena s cípatým okrajem. A teď na mě visely. Musela jsem vypadat jak košatá vrba, nebo něco na ten způsob.
Zachmuřeně jsem si prohlížela, jak děsivě to vypadá.
"Prosím tě, Marillo, vypadáš dobře, jasný? Ty vypadáš dobře ve všem. I kdybys byla nahá, tak vypadáš dobře," snažil se mě uklidnit.
"Ne, že bys mě někdy viděl nahou," upozornila jsem ho a čekala, že mi to potvrdí. On na mě jen koukal.
"Ne, že bys mě někdy viděl nahou!" zdůraznila jsem, ale on mlčel. "Tittone!" praštila jsem ho do ruky a on se začal smát.
"Chtěl jsem vidět, jak budeš reagovat. Buď v klidu, v posledních deseti letech jsem tě viděl výhradně oblečenou," usmál se. "Tedy většinou," doplnil po chvíli.
"Co prosím?" zvedla jsem obočí a čekala, že mi zase vmete do obličeje, že všechno beru moc vážně a že si ze mě jen dělá legraci. Ale on se jen pokřiveně usmíval a prohlížel si mě. "Tittone!!" zakřičela jsem na něj a vydala se směrem k němu, že ho asi pořádně proplesknu. On přede mnou ale ustoupil. Přidala jsem do kroku a on se otočil a začal utíkat. "Zastav se, ty bačkoro! Tohle si vypiješ!" zakřičela jsem, vykasala si sukni a rozeběhla se za ním.
Běžel napříč mýtinou a na druhé straně zaběhl do lesa. Bez problémů přeskakoval tuhle pařez, támhle padlý strom či nějaké křoví. Neustále se mi vzdaloval. Ať jsem se snažila, jak jsem chtěla, nebyla jsem dost rychlá. A sukně mi v tom moc nepomáhala. S mojí šikovností jsem si také párkrát stoupla na nějakou pořádně ostrou větvičku.
"Tss! Tak si běž, ty zbabělče!" zakřičela jsem za ním a udýchaně se zastavila. Musela jsem se chytit za bok, ve kterém mě píchalo, opřít se o strom a počkat, až popadnu dech.
Když se mi konečně do plic nějaký ten vzduch dostal, otočila jsem se a vydala se zpět k mýtince. Honit se za tím bláznem? Tak to uhodl! Hezky si odpočinu a počkám, až se vrátí. Pokud i potom budu mít chuť ho zmydlit, budu to mít mnohem snazší.
Posadila jsem se ve stínu poblíž koní a zadívala se na nebe. Nebyl tam jediný mráček. Jak se asi mají bratři s otcem a s Tárem? A s ostatními válečníky? V takovém horku někde dřou. Určitě v plné zbroji, aby si zvykli.
Jen při té představě mě polil pot. Je pravda, že skutečně toužím stát se bojovnicí, jako jsou oni. Už jako malá jsem o tom snila, jenže teď, s příchodem války, jsem se v tom prostě utvrdila. Ale to by znamenalo, že musím podstupovat tvrdý výcvik, ke kterému patří určitě i běh. A vzhledem k tomu, že to se mnou málem seklo po pár stech metrech… No, nejsem si tak úplně jistá, jestli na to mám. Možná bych si měla najít jiný sen. Třeba se naučit co nejvíce druhů bylin a stát se léčitelkou.
Ale nedovedu si představit, že by mě to někdy bavilo. Že by mě to naplňovalo. Ano, pomáhat druhým by mohla být hezká práce, ale já jim nechci pomáhat tak, že jim budu léčit kašel a obvazovat škrábance. Chtěla bych jim pomoci nějak více. Ve větším rozsahu.
Sakra. Čím více o tom takhle přemýšlím, tím více mám pocit, že jsem skutečně jen malá hloupá holka, která nemá ponětí, co dospělý život obnáší. Nikdy jsem nebyla dál, než v okruhu několika kilometrů od naší vesnice v lesích. Nemám ani ponětí, co je za těmi lesy. Co je v sousedních vesnicích. Nedovedu si ani představit, jak to vypadá na zámku, kde žije náš král a odkud přišel ten posel, Hérakles. Nebo co jsou zač ty cizí země. Co tam žije za bytosti. Jsou to také Elfové? Nebo je to něco úplně jiného, o čem jsem slýchala jen z vyprávění starců?
Jenže pravdou je, že za pár měsíců budu dospělá. Budu mít tu hloupou "zodpovědnost" a budu se muset chovat rozumně. Teď ještě můžu být naivní a nerozumná. Tak proč toho nevyužít? Třeba mám nějakou šanci. Pokud budu s Tittonem pravidelně trénovat, mohla bych se začít zlepšovat.
Tato myšlenka mi zase dodala odhodlání. Jsem ochotná klidně vyplivnout plíce! Budu chodit běhat! Zlepšovat si výdrž. A jednou… jednou toho blázna dohoním a dám mu takovou nakládačku, že se z toho bude pěkně dlouho vzpamatovávat!
Z mých myšlenkových pochodů mě vytrhl jakýsi pohyb na druhém konci mýtiny, přibližně v místech, kde Titton zaběhl do lesa. Nedokázala jsem určit, co to je. Že by se vracel Titton? Ne. Tohle bylo bílé. Titton byl dnes oblečený v hnědém. Přimhouřila jsem oči a snažila se zaostřit.
Cesmínový keř se mohutně zatřásl a z něj vylezlo zvíře. Bílý jelen? Toho jsem v těchto lesích snad ještě nikdy neviděla! Byl štíhlý a vysoký a měl velké parohy.
Chvíli se na mě díval a potom ladně vyrazil mým směrem. Byla jsem jím úplně uchvácená! Byl nádherný! Tak čistý a jeho srst určitě musela být heboučká na dotek. Kéž bych se ho mohla dotknout…
"Mám tě!" ozvalo se za mnou a v tu samou chvíli mě někdo chytil za ramena. Jak někdo? Titton to byl! Kdo jiný! Ale vyděsila jsem se takovým způsobem! Zaječela jsem, jako šílená a rychle se zvedla.
"Sakra! Tittone! Tohle mi už víckrát nedělej!" v afektu jsem si položila ruku na hrudník a zhluboka se několikrát nadechla.
Titton také ještě popadal dech, ale ten to měl kvůli běhu, ne kvůli tomu, že ho nějaký chytrák vyděsil k smrti. A do toho se ještě škodolibě chechtal.
Otočila jsem se k němu zády a chtěla se podívat zase na toho jelena, ale už tam nebyl. Zklamaně jsem se zase podívala do trávy.
Titton se na mě podíval a usmál se. "Dokázal dokonale odvést pozornost, že?"
Najednou mi došla souvislost! "To byl tvůj jelen! Duchové ti ho přidělili!"
Kamarád jen s úsměvem přikývl.
"Můžeš ho zavolat?"
Bez odpovědi zapískal na prsty a zavolal: "Nildone!"
Cesmín na druhé straně paseky se znovu otřásl a opět z něj vylezlo to krásné zvíře. Tentokrát se ale ani na okamžik nezastavilo a ladnou chůzí došlo až k nám.
"Páni," vydechla jsem úžasem.
"Klidně si ho pohlaď, on nekouše. Asi," usmál se zákeřně Titt.
"Jasně, jen mě straš dál," ušklíbla jsem se na něj a pohladila Nildona na čumáku. Skutečně měl heboučkou srst jako hedvábí.
Chvilku tam u nás stál a potom odklusal zpět do lesa. Dívala jsem se za ním. Titton si mezi tím lehl do trávy.
"Co toto má jako znamenat?" máchla jsem rukou směrem k němu. "Snad budeme trénovat, ne?"
"Ty mě ani nenecháš vydechnout. To je opravdu milé," zasmál se a zvedl se. "Tak jdeme běhat."
"Uff, Duchové, držte mi palce," zhluboka jsem se nadechla. Pomalu jsem se rozeběhla a Titton se mnou za chvilku srovnal krok.
Neběhali jsme rychle, jen pohodové vyklusávání, ale i to nám dalo pořádně zabrat. Dali jsme si několik koleček kolem mýtiny, potom pár minut oddech a běželi jsme znovu. Takhle jsme to praktikovali asi dvě hodiny.
Po dvou hodinách jsme se vyčerpaní zastavili u koní. Musela jsem se opřít o Calwen, protože se mi úplně třásly nohy.
"Pojď, sedneme si tady na strom a dáme si něco malého k snědku," navrhl Titton a už šplhal na jeden relativně snadně přístupný strom.
"Ty jsi bral něco k jídlu?" zvedla jsem obočí.
"Jistě že, já myslím na všechno," usmál se. "U Polda v tašce. Podáš to prosím?"
Zahrabala jsem u Polda v brašně a vytáhla kus chleba a dvě jablka. Podala jsem je Tittonovi nahoru a vylezla za ním. Společně jsme se pustili do jídla.
"Je to docela makačka," poznamenala jsem s úsměvem.
"To ano, ale je to docela zábava. Navíc, čím více to praktikuješ, tím více si zvykáš a tím více toho uběhneš."
"Asi opravdu začnu běhat pravidelně, jen si na to budu muset sehnat pohodlnější oblečení."
Titton se tomu zasmál. "Jo, tohle vám opravdu nezávidím."
"Já nám to taky nezávidím." Chvíli jsem se odmlčela. "Myslíš, že do té války budou muset?"
"Nevím," řekl po chvíli. "Doufám, že ne."
"Taky doufám."
Dojedla jsem jablko a podívala se na Tittona. Nechci přemýšlet o tom co kdyby. Začala jsem se usmívat.
"Hele, Tittone?"
"Ano, Marillo?"
"Ty jsi mě fakt někdy viděl nahou?"
Zasmál se a trochu se začervenal. "Možná."
"Jak možná? Tak ano, nebo sis dělal legraci?"
Titton se zhoupl na větvi, na které seděl tak, že teď visel hlavou dolů. Překřížil si ruce na hrudníku a začal se zvedat nahoru a pak zase dolů.
"Myslím, že to bylo vloni v létě. Pásl jsem ovce dole na louce a ty jsi tam najednou přišla, svlékla se a šla ses koupat do řeky," řekl, jako by nic.
"Prosím? A to ses prostě díval?" pozorovala jsem ho.
"No a co jsem měl dělat?" začínal pomalu funět, pravděpodobně to byl nějaký druh posilování a asi to nebylo dvakrát nejsnazší.
"Třeba se otočit?"
Zastavil se, když měl zrovna obličej nahoře u větve. "Promiň, to mě v tu chvíli nenapadlo." Nevinně se usmál a zase pokračoval ve cvičení.
Trochu podrážděně jsem protočila oči. Ale dobrá, neřešme to. Třeba si zase jen vymýšlí a dělá si ze mě legraci.
"Co to teď vlastně děláš?"
"Je to posilování na břicho. Zkus to taky, jestli si troufneš."
"Tss, samozřejmě, že si troufnu."
Zhoupla jsem se na větvi stejně jako on, překřížila jsem ruce na hrudníku a začala se zvedat.
Páni. Na pohled to vypadalo celkem snadné, ale teď mě už po pár zvednutích začínalo bolet břicho. Tedy ne jako žaludek, spíše svaly. A bylo to nepříjemné. Zůstala jsem viset na té větvi, a Titton pořád pokračoval.
"Už nemůžeš?" zeptal se s pobaveným výrazem.
"Vždyť z toho bolí břicho!" zaprotestovala jsem.
"Nic nevydržíš, ty bačkoro," zasmál se.
"Myslíš?"
Začala jsem zase posilovat. Byla to nehorázná námaha. Myslela jsem, že vypustím duši.
"Mar, prosím tě, dýchej u toho. Vidím, jak modráš. Vždy, když se spouštíš dolů, se nadechni a vždy, když se přitahuješ nahoru, vydechni. Dýchej zhluboka. Vidíš?" předvedl mi jak správně u toho dýchat.
Nechala jsem si poradit a dělala to tak, jak řekl. Vydržela jsem to ale stejně jen chvíli. Svaly na břiše mě pořádně bolely.
"Já už nemůžu," zanaříkala jsem.
"Tak toho nech. V tomhle se nesmíš moc přepínat, ještě si ublížíš," řekl s úsměvem a vyhoupl se nahoru na větev do sedu.
Zůstala jsem na té větvi viset jako netopýr.
"Jsem vyřízená."
"Vypadáš na to, úplně z tebe teče. Počkej, pomůžu ti dolů." Seskočil ze stromu a trochu mě chytil. "Tak se pusť."
Pustila jsem se větve a sklouzla jsem mu přímo do náručí. "Díky. Nelehneme si na chvíli?" navrhla jsem.
"Ale, ale. Paní už nemůže?"
"Ne, nemůže," přitakala jsem.
"No tak dobrá. Asi by sis fakt měla odpočinout. Nejsi zvyklá na nic tohohle formátu."
Položil mě do trávy a posadil se vedle mě.
Zavřela jsem oči a vychutnávala si ten uvolňující pocit. Tu příjemnou únavu. Ten teplý čerstvý letní vzduch. Vychutnávala jsem si dotyk měkké trávy a zpěv ptáků. Tak jsem se ponořila do té krásy, že jsem z toho usnula.

Něco mě šimralo na tváři. Ohnala jsem se rukou a snažila se to odehnat. Asi nějaký otravný hmyz. Myslela jsem, že to dá pokoj, ale za chvíli se to zase vrátilo. Opět jsem se ohnala rukou. Tentokrát jsem ale uslyšela něčí smích. A potom i hlas. Známější, než jsem si vůbec mohla představit. Ale zazníval poněkud vzdáleně.
"Marillo, vstávej."
"Hmm," zabručela jsem, stále ponořená ve snech. Ten otravný hmyz byl zase zpátky. Opět jsem se ohnala rukou a znovu se ozval ten smích. Tentokrát byl ale hlasitější, jako by byl blíž.
"No tak, otevři oči," ozvalo se a společně s tím hlasem se zase vrátila ta otravná moucha, či co.
"Nech," zabručela jsem otráveně a znovu se ohnala. Ale to otravné šimrání v obličeji stále pokračovalo a tentokrát mnohem intenzivněji a to už mě skutečně donutilo otevřít oči.
Nad sebou jsem spatřila obličej mého ochránce. Nebyl to ale ten, se kterým jsem sem přišla. Nade mnou se skláněl Táro. V ruce držel stéblo trávy, a co chvíli mě s ním přejel po obličeji.
"Hele, přestaň," odstrčila jsem mu ruku a promnula si oči. Nebe mělo nafialovělou barvu a já zjistila, že je mi zima.
"Vstávej, ty ospalče. Perseus povídal, žes prospala celý den. Prý jsi zalehla okolo poledne a podívej teď - už je skoro noc."
"Kde je Titton?" rozhlédla jsem se po mýtině. Do oka mi padli koně. Stáli tu dva. Byla tu Calwen, ale Tittonův bílý Poldo zmizel, místo něj tu stál hnědý kůň plemene Salerno.
"Už dávno odjel. Když jsme se vrátili z výcviku, jel jsem vás hledat a našel vás tady. Po Perseovi byla ve vesnici sháňka, tak jsem ho poslal domů a zůstal tu s tebou."
"Jsi tu už dlouho?"
"Moc dlouho ne. Brzy jsem se začala nudit, proto tě budím," vysvětlil s úsměvem.
"Aha," pousmála jsem se, "to potom chápu."
Naběhla mi husí kůže. Opravdu už bylo celkem chladno. Přitáhla jsem si lehké šaty blíž k tělu.
"Zima, že? Mám pro tebe přikrývku."
Vstal, došel ke svému koni a sundal mu ze hřbetu pokrývku, kterou mi následně přehodil přes záda.
"Děkuju," poděkovala jsem a pečlivě se do deky zachumlala.
"Nemáš za co. Tak co, pojedeme domů, co říkáš? Otec už si určitě dělá starosti, kde jsi."
"Dobrá, tak pojedeme."
Pomohl mi do sedla a já se opět pěkně zabalila. Poté jsme pobídli koně k chůzi a vydali se směrem do vesnice.
"A jaký byl trénink?" zeptala jsem se zvědavě.
"Náročný," řekl stručně a poté dodal. "I Taurion je unavený, viď, kluku?" poplácal svého koně po krku.
"Z čeho unavený?" zajímala jsem se.
"Dnes jsme trénovali i boj z koně," vysvětlil.
"Páni! Co jiného jste ještě dělali?"
"Ale no tak, Marillo. Tohle není nic pro tebe. Buď ráda, že se tě to netýká, a že to nemusíš taky podstupovat."
Jeho tón se mi nelíbil. Znělo to tak zničeně a naléhavě. Tázavě jsem se na něj zadívala.
"Vypadá to, že do války budeme muset," zodpověděl mou nevyslovenou otázku.
"Cože?" vypadlo ze mě překvapeně.
"Ano, dnes se to Hérakles dozvěděl. Nepřátelé jsou stále silnější a naše země potřebuje posily."
"Já ale nechci, abyste odešli!"
Říkala jsem, že se o ně nebojím? Že i kdyby do války odešli, vím, že budou v pořádku a nemusím mít strach? Ano. Říkala jsem to. A ne jednou. A stojím si za tím. Jenže teď mě zachvátila panika, protože představa, že mě opustí a půjdou někam hodně daleko, se mi ani trochu nelíbila.
"My také nechceme, Marillo, ale co jiného nám zbývá?"
"Řekněte, že nikam nejdete."
Nevesele se zasmál. "Ano, to bychom mohli. Ale já osobně bych si to do smrti vyčítal. Jde o bezpečí naší země. O bezpečí naší vesnice. O tvoje bezpečí. Když zůstaneme, nemůžeme nijak pomoci tomu, abys byla v pořádku. Ale když půjdeme, můžeme zachránit spoustu životů a pomoci naší zemi."
Jeho hlas byl zase vážný a výraz zamračený.
Ale já ho chápala. Nechtěla jsem ho chápat, ale chápala. Sklonila jsem hlavu a radši mlčela. S tímhle já nic nenadělám a moje dětská přání, urážení se, vztekání, rozčilování, nebo podobné výstupy by v tuhle chvíli byly naprosto k ničemu.
"Kdy musíte odejít?"
"To zatím nevíme, ale může to přijít každým dnem."
Nijak jsem to nekomentovala. Snažila jsem si to nějak urovnat v hlavě a tak jsem po zbytek cesty domů byla potichu. Táro po cestě také už nepromluvil.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 *K* *K* | Web | 3. října 2012 v 13:57 | Reagovat

To je hajzl... Já bych ho kopla.. :D

2 Tiana Tiana | 3. října 2012 v 15:18 | Reagovat

:D :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama