Nový počátek, 6. kapitola

6. října 2012 v 23:18 | Tiana |  Nový počátek
Venku foukal studený větřík a já musela být zabalená v kožešinách, abych nezmrzla. Na to že je léto, je tahle noc skutečně studená, jako by byla předzvěstí špatných věcí, které se chystají.
Stromy za naším domečkem neustále šustily, jak se do nich opíral ten studený poryv větru, ale kromě toho nebylo slyšet nic. Nebe bylo plné mraků, ale občas jsem zahlédla pár hvězd nebo měsíc, protože mraky po nebi upalovaly jako splašené koně a ty, které nade mnou byly ještě před pár minutami, byly teď možná už na druhé straně světa.
Nemohla jsem spát, proto jsem vylezla oknem ven, potichu, abych nevzbudila rodinu, a sedla si pod něj, zabalená v teplých přikrývkách.

Ten Tárův výraz, když mi oznamoval, že možná budou muset do války, se mi stále objevoval před očima a pokaždé mi z něj naběhla husí kůže. Mrazilo mě to více než ten vichr.
Jak asi bude vypadat naše vesnice po odchodu všech mužů? Když tu nebudou zemědělci, kováři, stavbaři. Když odejdou všichni lovci? Já vím, že naše vesnice je stará už tisíce let, a válek zažila spoustu, a vždycky se všechno zvládlo, ale proto, že jsem to nikdy nezažila, si to nedovedu představit. Když tu zůstanou jen ženy a děti, jak se to zvládne?
A jak to vůbec budou zvládat muži, co odejdou? Kromě toho, že budou bojovat o vlastní život, bude na nich záležet i naše budoucnost. Nedovedu si představit, jaké by to bylo být na jejich místě. Sice po tom toužím, to je pravda, ale představit si to nedokážu.
Chci umět bojovat a být aspoň z části jako oni. Vím, že je to možná nesplnitelný sen, ale je to můj sen a já snům věřím.
Ano, věřím jim. A to hlavně díky mému bratrovi Sailonovi. Jeho dar je zvláštní a těžko vysvětlitelný. Také ho úplně přesně nechápu. Dokonale mu rozumí snad jen on. Dokáže vycítit, jaké máme sny, nebo přání. Může nám s nimi třeba poradit. Je to jen zlomek toho, co dokáže, ale to je hlavní důvod, proč věřím svým snům. Protože kvůli němu vím, že je to skutečné, a že se sny můžou splnit.
Možná je to důvod, proč mě vzal s sebou, když jel trénovat lukostřelbu. On ví, po čem toužím. A možná mu to nepřijde jako úplná hloupost a chce mi s tím pomoct.
Prostě on je důvod, proč snům věřím. A i kdyby byl tenhle sen opravdu nemožný, chci se alespoň pokusit splnit si přinejmenším část z něj. Jsem už rozhodnutá. Vím, že mám každou chvíli pochybnosti a pořád přemýšlím nad tím, jestli bych to neměla hodit za hlavu, ale to jsem prostě já. Moc přemýšlím a hledám neustále nějaká pro a proti. Ale už jsem prostě rozhodnutá. Budu za svůj sen bojovat.
Najednou zafoukal teplejší vánek. Bylo to příjemné jako pohlazení, hned mě to trochu zahřálo. Zavřela jsem oči a nadechla jsem se toho příjemného ohřátého vzduchu.
"Je ti tepleji?" ozvalo se nade mnou.
Rychle jsem otevřela oči a vzhlédla k mému oknu. "Alcarmo," vydechla jsem překvapeně. "Co tu děláš?"
"Nemůžu spát. Koukám, že ty také ne. Nebyla ti tu trochu zima?" zeptal se se zvednutým obočím a lehkým úsměvem.
"Ano, trošku byla," přiznala jsem.
Vyskočil z okna a posadil se vedle mě. "Trošku nám tu zatopím," řekl s úsměvem a já pocítila ještě větší teplo, které vycházelo jakoby z něj. Bylo to příjemné, po tom studeném větru, který foukal celou noc.
"Kdyby otec věděl, že jsi sama venku, nebyl by moc nadšený."
"Vždyť sedím před domem," namítla jsem.
"To by ho teď opravdu nezajímalo. Má spoustu jiných starostí. Nechce se bát ještě o tebe."
"No jo," sklonila jsem zahanbeně hlavu. "Stejně si ale nemyslím, že bych dělala něco, kvůli čemu by se měl zlobit, nebo se bát. Sedím jen před domem."
"Ale však já vím. Jak ses dnes měla?"
Pokrčila jsem rameny. "V pohodě. Byla jsem s Tittonem v lese. Běhali jsme, a tak."
"Ty jsi běhala?" podíval se na mě překvapeně.
"Ano, ale s tou sukní to šlo těžce."
"No to se ani nedivím. My dnes trénovali boj na koni."
"Já vím, Táro říkal."
Alcarmo přikývl. "Říkal ti také, že asi budeme muset odejít?"
"Říkal. Ale já nechci, abyste chodili."
"Ale no tak, sestřičko, s tím nic nemůžeme dělat. Pokud nás země potřebuje, půjdeme."
"Já vím," řekla jsem smutně.
Alcarmo mě objal kolem ramen a já si o něj opřela hlavu. Příjemně hřál.
"Víte nějaký bližší termín, kdy budete muset jít?"
"Ne, nevíme zatím nic moc. Jen to, že je nepřítel stále silnější a že potřebujeme posily."
"Jaké to tu bude, když odejdete?"
"To já nevím. Nějak to tu budete muset zvládnout samy," pousmál se. "Dnes se na tebe ptala Alkyoné."
"Elen?" zeptala jsem se. Byla to spíš taková menší provokace, věděla jsem moc dobře, že Alkyoné je Elen, ale já nevidím důvod, proč bychom se měli oslovovat jmény, které nám dají duchové. Přeci mnohem cennější je mít jméno od rodičů.
"Ano, myslím Elen."
"Aha. A proč se na mě ptala?"
"Právě proto, že ví, že asi budeme muset odejít."
Podívala jsem se na něj. "Pořád nechápu, proč se ptala na mě."
"Doufala, že až tu nebudeme, bude s tebou moct strávit trochu času."
"No, to může, i když tu jste, ne?"
Zasmál se. "Sestřičko, možná sis toho nevšimla, ale když tu jsme, tak je nejvíce času se mnou a ty zase s Perseem, Priamem a nebo s Morfeem."
Protočila jsem oči. "Proč jim neříkáš tak jak máš?"
"Marillo, ty, až budeš dospělá, snad pochopíš, že to jméno je dar a proto ho používáme rádi."
"A copak jméno od našich rodičů není dar?" začala jsem zase protestovat.
"Tak dost, o tomhle se s tebou hádat nebudu!" utnul to rychle.
"Fajn," zabručela jsem. "Ale já budu všem říkat, jak chci."
"No jo, jinak bys to nebyla ty."
Usmála jsem se a dala mu pusu na tvář.
Také se usmál. "Měli bychom jít spát."
"Protože už je pozdě. A je tu fakt zima."
"Není, když tu jsi."
"Ale já už jdu, ráno musíme odejít za úsvitu."
"No dobře, tak já taky půjdu. Můžu se ale ještě na něco zeptat?"
"Ptej se."
"Jak dlouho jste s Elen spolu?"
"Asi rok."
"Cože?" vyvalila jsem oči.
Zasmál se. "To jsi nevěděla, viď?"
"No to jsem opravdu nevěděla, já si toho všímám teprve pár měsíců."
"Já vím, to byl účel."
"Cože?"
"Alkyoné měla před rokem zlomenou nohu, když spadla ze stromu a její ochránce, Salmóneus, se o ní od té doby hrozně bál. Proto nechtěl, aby se s někým moc stýkala, protože se bál, aby se jí zase něco nestalo. Proto jsme se dohodli, že to udržíme v tajnosti přede všemi."
"Aha, takže Mirimo to do dnes neví?"
"Myslím, že už mu to Alkyoné řekla."
"No, to se vám tedy opravdu povedlo, to musím uznat."
Alcarmo se usmál a vstal. Natáhl ke mně ruce. "Tak pojď."
Chytla jsem se ho, on mě zvedl a rovnou vysadil do okna. Potom mi podal přikrývky a vlezl za mnou.
"Už jdi opravdu spát, je hodně pozdě."
"Půjdu, slibuju," zalezla jsem hned do postele a přikryla se.
Sklonil se ke mně a políbil mě na čelo. "Mám tě rád, Marillo."
"Já tebe taky, Alcarmo."
"Mára lómë."
"Tobě také dobrou noc."
Odešel a zatáhl za sebou závěs, který sloužil jako dveře. Podařilo se mi usnout docela rychle.

Když jsem se probudila, slunce venku už svítilo. V domku bylo ticho. Bratři s otcem už určitě odešli. Rychle jsem se nasnídala a napila čaje.
Dostala jsem chuť se osvěžit, proto jsem si na sebe zvala jen nějaké lehké šatičky a vydala se k řece.
Hned před domem jsem málem do někoho vrazila. Nebyl to jen tak někdo, byl to ten královský posel, který k nám před pár dny přijel a staral se tu o výcvik místních mužů.
"Ou, promiňte," vypadlo ze mě.
"Mára arin, slečno. Vůbec se neomlouvejte," řekl a mírně se mi uklonil.
Dobré ráno v elfštině? To už jsem dlouho neslyšela.
"Dobré ráno i vám," usmála jsem se na něj.
"Hmm, rozumíte elfsky, jak milé. Mladí jako vy většinou elfsky neumí."
"Ano, to je možná pravda, ale můj otec má elfštinu moc rád, proto mě i mé bratry elfsky učí."
"Váš otec je Néreus, je to tak?"
"Ano," přikývla jsem, ale musela jsem se hlídat, abych nezaskřípala zuby nad tím jménem.
"A vy musíte být Marilla."
"Ano, jsem," přikývla jsem překvapeně.
"Saesa ometien lle," řekl, což elfsky znamená 'rád vás poznávám' a opět se mi uklonil. "Mé jméno je Hérakles, ale to už asi víte."
"Ano, vím, také vás ráda poznávám."
"Kam jste měla namířeno?"
"K řece," odpověděla jsem stroze.
"Smím vás doprovodit?"
"Bude mi potěšením," usmála jsem se a vydala se pomalu k řece. On mě následoval. "Odkud mě znáte?"
Pousmál se. "Ten den, co jsem přijel a vaše Amil měla proslov, za ní přišli vaši ochránci. Byl jsem u toho, když s ní chtěli mluvit. Amil řekla, abych tam zůstal a také si to poslechl. Chtěli totiž mluvit o vašem bezpečí."
"Cože? Oni před vámi mluvili o mém bezpečí? Duchové, ti zase plaší!" trochu jsem se urazila. Mě většinou nic neřeknou, ale s Amil a královským poslem si to klidně řeší.
"Je hezké, že se o vás tolik starají. Ale je zvláštní, že jste tak mladá a máte už dva ochránce. K tomu jednoho, který dospěl teprve před pár dny."
"Jo, je to zvláštní. A vůbec se mi to nelíbí."
"Jim se taky nelíbí pomyšlení na to, že jste dostala druhého ochránce z toho důvodu, že si myslí, že jste v ohrožení."
"Ale prosím vás, co by se mi asi tak mohlo stát? Otec mě pořád drží zkrátka. Skoro nic nesmím. Když se vzdálím na delší dobu, hned mě hledají."
"Nikdy nevíte, co se může stát."
"Hmm," zabručela jsem a více to nekomentovala.
Při dalším kroku jsem najednou ucítila ostré bodnutí v chodidle, tak silné, že se mi podlomila kolena a já upadla na zem. "Au, au!" zanaříkala jsem a chytla si nohu.
Hérakles se ke mně okamžitě sehnul. "Co se vám stalo?" zeptal se starostlivě.
"Au," zafňukala jsem. "Asi mě zase bodla vosa."
"Zase?" pousmál se. "Stává se vám to často?"
"Na tomhle svahu? Ano, každou chvíli. Au, to bolí."
"Ukažte, podívám se vám na to," vzal moje chodidlo a začal ho prohlížet. "Žádná vosa, včela to byla. Vyndám vám žihadlo."
Jedním rychlým pohybem mi žihadlo vytrhl.
"Děkuju," poděkovala jsem. Jinak jsem ale měla zatnuté zuby, abych se nerozbrečela. Ošklivě to pálilo.
"Vidíte, kdybyste nosila boty, nestalo by se vám to."
"Kdybych nosila co?" překvapeně jsem se na něj podívala.
"Přeci boty. To, co mám na nohou," ukázal na své nohy.
Prohlédla jsem si je. Měl na nich něco - nazvala bych to asi nějakým zvláštním oblečením na nohy. Na chodidle to bylo rovné a vyplněné a na nártu to bylo páskové.
"To tu neznáte?" vytrhl mě ze zkoumání.
"Ne, nikdo to tu nemá, všichni chodíme bosi."
Zasmál se. "Měli byste si to pořídit. Vidíte? Zrovna jsme o tom mluvili. Nikdy nevíte, co se může stát."
"Dobrá, dobrá, máte pravdu," přiznala jsem a znovu jsem trochu zanaříkala bolestí.
"Odnesu vás k řece, tam si můžete nohu aspoň trochu zchladit," řekl a při těch slovech už mě bral do náručí. Byl opravdu silný. Cítila jsem, jak se mu napjaly svaly v pažích, když mě zvedal.
"Děkuji vám."
"Nemáte za co," usmál se a donesl mě k řece. Posadil mě na břeh a já si hned nohu ponořila do chladivé vody. On se posadil vedle mě do trávy.
Oba jsme byli potichu. Já chvíli v duchu naříkala bolestí, ale potom mě přemohla zvědavost a já začala myslet na jiné věci, než na bodnutí v chodidle.
"Jak to, že teď nejste s ostatními muži?"
"Oni si dokážou poradit i beze mě. Já navíc čekám na posla od krále, který nám podá zprávy o tom, jak to vypadá na frontách."
"Byl jste už někdy ve válce?"
"Ano, dvakrát," přikývl. Hleděl přímo před sebe, někam na druhý břeh. Prohlížela jsem si jeho tvář a snažila se rozpoznat nějaké emoce, ale měl úplně prázdný výraz.
"Jaké to bylo?"
"Těžké."
"Těžké? To je vše, co mi k tomu můžete říct?" pousmála jsem se.
"Těžko se to vysvětluje někomu, kdo to nezažil. Je to takové zlo, na které slova nestačí."
"Pokusím se to pochopit," pobízela jsem ho.
Podíval se na mě a jeden koutek se mu povytáhl v náznaku úsměvu. "Já vám to ale nechci říkat."
"Proč ne?" zeptala jsem se zklamaně.
"Proč vám o tom nikdy nevyprávěl otec, nebo váš starší ochránce? Nebo nějaký jiný starší muž z vesnice?"
"Protože jsem prý jen malá holka, která by to nepochopila." Neodpustila jsem si u toho protočení očí.
On mi na to nic neodpověděl, jen se na mě podíval takovým pohledem, který mluvil za vše.
Rychle jsem zareagovala. "Jenže to není pravda! Nejsem malá a jsem schopná to pochopit!"
Jen nad tím zavrtěl hlavou a zase se zadíval před sebe. "Mají pravdu. Jste jen křehká dívka a tohle nejsou věci, které byste měla vědět."
Vrhla jsem po něm hněvivým pohledem a potom jsem se zadívala do pomalu plynoucí řeky.
Dlouho mi to ale nevydrželo a za chvíli se mi na jazyk draly další otázky.
"Kolik je vám vlastně let?"
Pobaveně se zasmál. "Tak starý, že bych mohl být váš pra pra děd."
"Ano, jako každý druhý všude na světě," řekla jsem podrážděně. Vůbec mě v tu chvíli nenapadlo, že se třeba chovám nezdvořile.
"To ale není pravda. Na světě je spousta starců, kteří brzy zemřou a přitom jsou klidně o sto let mladší, než já."
"Cože?" překvapeně jsem vyvalila oči.
"Ano, ne všichni se dožívají tak vysokého věku, jako Elfové."
"Ne všichni? Jak to myslíte? Je snad i někdo jiný, než Elfové?"
Překvapeně se na mě podíval, ale potom se mu v očích objevilo porozumění. "Stále zapomínám, jak mladá jste, a jak málo jste toho zažila."
"To není odpověď na mou otázku," připomněla jsem mu.
"Jednou na to odpověď naleznete."
Trochu jsem zaskřípala zuby, zaprvé proto, že mě štvalo, že mi nechce odpovědět, a zadruhé proto, že v chodidle mi pulzovala ostrá a nepříjemná bolest.
Zase jsem se na něj podívala a položila jsem mu další otázku. "Jaké je vaše pravé jméno?"
"Přeci Hérakles," odpověděl rychle a tázavě se na mě podíval.
"Ale to já vím. Ale myslím vaše skutečné jméno. To, co vám dali rodiče," upřesnila jsem.
"Nejste vy nějaká zvědavá, Marillo?"
"Možná trochu. A odpovíte mi?"
"Proč nemluvíte elfsky, když elfsky umíte?"
"Nevím, nikdy jsem se k tomu nějak nedostala."
"To je škoda, měla byste." Při těch slovech se zvedl. "Rád jsem vás poznal. Tenn' enomentielva." Mírně se mi uklonil a s úsměvem odešel.
Chvíli jsem za ním zírala. Páni. On je zajímavý. Chtěla bych o něm vědět víc, mám na něj spoustu otázek. Je to pro mě naprostý cizinec, něco nového a neznámého. A ta jeho elfština - zní tak hezky. Jeho poslední slova, uvidíme se, se mi ale líbila hlavně proto, že to znamená, že budu mít ještě možnost získat odpovědi na své otázky.
S úsměvem jsem se odstrčila od břehu a zahučela do řeky. Dávala jsem si při tom dobrý pozor, abych si nestoupla na bolavou nohu, už tak bolela dostatečně.
Udělala jsem ve vodě pár temp a pak si i ponořila hlavu. Ta studená koupel v takovém teplém dni opravdu přišla vhod. Příjemně jsem se uvolnila a snažila se nemyslet na to, co mě zrovna teď trápilo (nebo bolelo). Snažila jsem se nemyslet vůbec na nic.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama