Nový počátek, 7. kapitola

13. října 2012 v 13:06 | Tiana |  Nový počátek
Další dva dny jsem strávila doma ve společnosti mého dlouholetého kamaráda - Tittona. Včelí bodnutí mě stále pálilo a já se opravdu necítila na běhání po lese. A Tittonovi to vyhovovalo. Zajímalo by vás proč? Všem přeci musí být odpověď jasná - protože mě nemusí tolik hlídat a nemusí se o mě tolik bát. Paráda. Fakt si připadám jako naprosto nesoběstačná osoba, vzhledem k tomu, jak se ke mně ostatní chovají. Je pravdou, že teď se mi chodit s tou nohou nechce, ale stejně.
Kdyby to prostě vzali (Titton a ostatní moji muži) tak, že mě prostě bolí noha, a proto chci být doma, a tečka, bylo by to ideální. Ale ne, oni si nedokážou odpustit připomínky o tom, jak jsou rádi, že budu doma, že se o mě nebudou bát, že se mi už nic nestane, že mi to jen prospěje a tak dále.

Za tenhle přístup bych je všechny pověsila za uši do průvanu. Ať si říkají, co chtějí, ať se chovám, jak se chovám, ať říkám, co říkám, ať působím, jak působím, jsem prostě skoro dospělá, rozumná a nepotřebuji jejich "ochranu".
Dokud jsem sama s Tittonem a jen si povídáme, nebo hrajeme nějakou hru, je všechno v pořádku. Ale jakmile se vrátí zbytek mé rodiny, mám neustále na talíři, že jsem malé dítě, že doufají, že jsem nezlobila, jestli se mi nožka už hojí…
Pro pána, Duchové! Tohle by přeci štvalo i pětileté dítě!
Naštěstí - hned, jen co jsem byla s to zase na nohu normálně došlápnout - jsem vytáhla Tittona do lesů a opět jsme trénovali. Pořádně a intenzivně. Ne jen vytrvalostní věci, zkoušeli jsme i boj. Naučil mě, jak držet dýky a ukázal mi, jak by se přibližně měl správně držet meč (místo meče nám posloužil klacek, Titton si stál za tím, že meč v mojí blízkosti je příliš nebezpečný) a také jsme trénovali lukostřelbu. Byla to zábava a perfektní odreagování.
Tohle nám vydrželo snad celý týden.
Jednou ráno jsem se probudila a můj den začal stejně jako každý jiný. Oblékání, lehká snídaně, rozčesávání vlasů, sedlání Calwen a sraz s Tittonem u našich stájí.
Když jsem ale vyšla z domu, všimla jsem si, že je na náměstí nějak moc lidí. Hned jsem se vydala tím směrem. Někdo tam mluvil, nějaký mužský hlas.
Než jsem ale stihla dojít na shromaždiště, nebo aspoň zjistit o co se jedná, hlas utichl a dav se začal rozcházet. Zůstala jsem tam stát a pozorovala ostatní.
Všichni vypadali, jako kdyby někdo umřel. Některé ženy dokonce plakaly. Co se stalo?
Jen jsem stála a nechápavě koukala na kolemjdoucí, až jsem zahlédla otce. Rychle jsem k němu vykročila.
"Otče? Co se děje?"
"Ach, Aranel," povzdechl si a sklonil hlavu. Tiše pokračoval v chůzi.
"No tak, Atar." Doufala jsem, že mu tohle elfské oslovení "otče" rozváže jazyk, ale on si jen povzdechl. "Povídej," pobídla jsem ho. "Chci vědět, co se tu dělo."
"Povím ti to doma, moje Aranel." Dal mi ruku kolem ramen a vedl mě domů.
Jen co jsme se usadili v kuchyňce, přišli i Alcarmo, Sailon, Titton a Táro. Všichni se tvářili jak na pohřbu a mě už zase začalo vytáčet, že všichni mlčí a nikdo mi nic neřekne.
Ještě pár minut jsem je sledovala a čekala - potom jsem si nervózně odkašlala.
Otec zvedl hlavu a podíval se mi do očí. "Odcházíme," šeptl.
V první chvíli mi nedošel význam jeho slov a pouze jsem na něj koukala. "Kam?"
Otec si povzdechl a zase sklonil hlavu.
Alcarmo, který seděl vedle mě, mi dal ruku kolem ramen a pošeptal: "Do války, sestřičko."
Zamrkala jsem. V krku mi narostl knedlík a po zádech přeběhl mráz. Pohlédla jsem do tváře všech, co tu se mnou seděli a nikdo z nich neměl daleko od pláče.
"Kdy?" položila jsem další stručnou otázku.
"Zítra při východu slunce," řekl Sailon a jeho hlas se na konci věty trochu zlomil.
Nevěděla jsem co říct, slova se mi zasekla v krku. A ostatním evidentně taky. Všichni zírali do země, jen já přejížděla pohledem z jednoho na druhého.

Celý den bylo jedno velké utrpení. Nikdo nemluvil, pokud to nebylo nezbytně nutné. Venku se chystaly vozy s jídlem a zbraněmi. A jen co měli muži trochu volna, byli zalezlí doma se svými rodinami. Někteří se loučili, někteří si jen tak povídali, aby si zlepšili náladu, jiní prostě mlčeli. Těžko říct, co z toho byl nejlépe vyplněný čas.
U nás vládlo ticho. Všichni jsme seděli u kuchyňského stolu a nepřítomně zírali kamkoliv, jen ne na toho druhého. (Titton a Táro byli doma se svými rodinami.)
Nevím, co se ostatním honilo hlavou, ale já měla v hlavě naprostý zmatek.
Je to zase tady - moje dětinskost se projevila (ale stejně bych nahlas nikdy nepřiznala, že jsem skutečně dětinská). Dostala jsem strach. Budu tu sama. Poprvé v životě tu budu bez rodiny a bez mého Tára. Budu tu jen s Tittonem, který bude mít práce nad hlavu, protože jen on a ještě jeden, Taurion, neboli Erós, budou jediní dospělí muži, kteří ve vesnici zůstanou. (Taurion je pouze o pár měsíců starší než Titton, proto ani jeden do války nemůže.) Titton na mě nebude mít vůbec čas, což znamená, že budu úplně sama.
Ano, pořád tvrdím, že jsem dospělá, a že všechno zvládnu, ale já nejsem zvyklá být sama. Nejde o to, že bych se o sebe nedovedla postarat, zvládám se starat o celou rodinu. Jde o to, že si nebudu mít s kým povídat, komu chystat snídani, z koho si dělat legraci - a věřte tomu nebo ne, budu se cítit zranitelnější.
Jak dlouho může taková válka trvat? Jasně, klidně několik let, ale jak dlouho tam muži z naší vesnice budou muset být? Kdy se mi vrátí? Dá se určit přesné datum? Poctivě bych si ho odpočítávala a těšila se na ten den, ale to asi nikdy nejde určit ani přibližně.
Jak to tu zvládnu? Co budu celé ty dny dělat? Jasně, budu pomáhat ve vesnici, ale když budu doma - bude tu prázdno a ticho. Bojím se toho. Bojím se zítřejšího rána! Připadá mi to jako čekání na smrt.
Moje myšlenky opět zabloudily někam trochu jinam. Jaké to bude tam? Jak to bude vypadat a probíhat? Zvládla bych to taky? Budu mít někdy možnost to zažít?
Tolik otázek - ale teď, když budou pryč, budu mít spoustu času o tom přemýšlet a možná, pokud budu mít štěstí, dojdu také k nějaké odpovědi.
Budu to tu muset nějak zvládnout i bez nich. Musím se naučit žít sama na vlastní pěst. Zvládly to miliony Elfů přede mnou, takže to já určitě také zvládnu. Problém je v tom, že nevím, kde začít.
Prostě uvidím, jak se to bude vyvíjet. Nechám tomu volný průběh. Nic lepšího mě v tuto chvíli nenapadá.
Tolik jsem se zabrala do přemítání, že jsem přestala dávat pozor na to, co dělám a spálila jsem si ruku o kamna, když jsem zrovna vařila oběd.
"Jau!" vyjekla jsem a odskočila od kamen. Bratři okamžitě zvedli hlavy a otec vyskočil.
"Co se ti stalo?" zeptal se rychle.
"Au, au. Ale nic, jen jsem se spálila, jsem nešikovná," usmála jsem se na něj.
On se ztěžka posadil a vydechl. "Dnes je příšerný den."
Pokývala jsem hlavou a strčila ruku do vědra se studenou vodou.
"Máš pravdu, všechno, co se dnes děje, je divné," přidal se Sailon.
"Ano, synu. I tahle naše tichá sešlost je divná."
"Potřebuju něco dělat," zanaříkal mladší bratr, vstal a začal přecházet po místnosti. Mlčky jsem ho pozorovala, zatímco jsem si chladila spálenou ruku.
Byli nervózní a nesví a já nevěděla, co dělat. Všichni najednou zestárli o stovky let. Jejich tváře byly zbrázděné vráskami a obavami. Tak ráda bych jim nějak pomohla, nebo řekla něco správného - ale neměla jsem ponětí co.
"Otče?" promluvil Alcarmo. Všichni jsme se na něj podívali a on pokračoval. "Smím zajít za Alkyoné?"
"Ovšem." Otec s odpovědí vůbec neváhal. Připadalo mi, jako by byl rád, že aspoň někdo z nich má něco na práci.
Bratr se beze slova zvedl a rychle odešel z domu.
Otřela jsem si mokrou ruku do sukně a vrátila se k vaření. Ticho bylo sotva pár minut a otec zase promluvil.
"Já půjdu plavit koně. Aspoň budeš mít trochu méně práce, až odjedeme." Zvedl se a odešel.
Pohlédla jsem na Sailona. Seděl, díval se na mě a ve tváři měl rozpačitý výraz.
"A kam utečeš ty?" zeptala jsem se ho se zvednutým obočím.
"Nemohl bych ti s něčím pomoct?"
"Můžeš začít krájet zeleninu."
"Perfektní," pousmál se a rychle začal krájet.
"Jak dlouho myslíš, že tam budete?"
Pokrčil rameny. "Nevím. Doufám, že jen krátce. Vůbec se mi tam nechce."
"Ber to z té lepší stránky - poznáš nová místa."
Zasmál se. "Radši bych vzal koně a tebe a jel s tebou poznávat svět."
"Vážně?" rozzářila jsem se. "A proč jsi s tím nepřišel dřív?"
"Trošku jsem to plánoval, ale až budeš dospělá. Vím, že by se ti to líbilo."
"No to si piš, že by se mi to líbilo!"
Jistě že ví, po čem toužím. On zná moje sny a nemusím je před ním ani vyslovit. A pomáhá mi je splnit. Za to ho mám moc ráda. Nikdy to neřekne, ale snaží se mi k mým snům pomoci. Třeba jako kdysi, když jsem dostala Calwen. Byl to Sailon, kdo otci napověděl, že bych si přála koně.
Bude se mi po něm tak stýskat. Co tu bez něj budu dělat?
"Sailone?" oslovila jsem ho po chvíli?
"Ano?"
"Myslíš, že se stihnete vrátit do mého Nového počátku?"
Trochu otálel s odpovědí. "Nevím," řekl zamyšleně. "Nový počátek máš už za půl roku. Moc rád bych se do té doby vrátil, ale bohužel o tom já nerozhoduju. Můžu jen doufat."
"Taky doufám, že už budete zpátky. Chtěla bych vás u toho mít."
"Třeba budeme mít štěstí," usmál se.
"Možná ano. Těším se, až mi budeš vyprávět, jaké to bylo."
"Já si nemyslím, že to bude nějaký pěkný zážitek. Napadlo tě vůbec, co tam budeme dělat?" vážně se na mě podíval.
Když jsem neodpovídala, pokračoval. "Marillo, my tam jedeme proto, abychom bojovali. Budeme muset bojovat a i zabíjet. Nedokážeš si to ani představit. Vždyť jsi ještě nikdy nezabila ani srnu. To nebudou příběhy, o kterých bychom se chtěli jen tak bavit."
Upřeně jsem se na něj dívala a nakonec ze mě vypadlo tiché: "Stejně chci slyšet, jaké to tam je."
Zasmál se. "Jistě že chceš. Kdyby ne, bál bych se, jestli nejsi nemocná."
Musela jsem se zasmát s ním - měl pravdu, jak jinak.
Dodělali jsme společně oběd a než jsme se najedli, přidal se k nám i otec.
Všechno opět probíhalo v tichosti a nedlouho po jídle otec rozhodl, že půjde se Sailonem pro nějaké dříví, abych tu měla na zátop do kamen.
Zůstala jsem sama a snažila představit si, jaké to bude, když budu vědět, že se domů nikdo nevrátí.
Naštěstí mi tahle stále se opakující ponurá nálada nevydržela dlouho, protože někdo zaklepal a, než jsem stačila odpovědět, vešel Táro.
"Ahoj, Marillo. Neruším?"
"Jistě, že ne. Pojď dál."
Posadil se na židli naproti mně. Zhluboka se nadechl a usmál se. "Tak. A je to tu."
Přikývla jsem. "Je to tady. Poprvé, co budu bez tebe."
"A já bez tebe."
Začala jsem se smát. "Ale prosím tě! Vždyť jsi beze mě vydržel skoro sto let. Teď to bude určitě hračka."
"No, víš, možná máš pravdu. Pravděpodobně si od tebe konečně odpočinu."
"Hej!" šťouchla jsem do něj se smíchem.
"Samozřejmě si dělám legraci," usmál se. "Budeš mi chybět, Aranel."
"Ale, ale. Od kdy mi tak říkáš?"
"Říkám ti tak jen teď, protože doufám, že až se vrátím, bude z tebe Tári."
"Proč zrovna královna?"
"Budeš dospělá. Upřímně - nepočítám, že se vrátíme před tvými narozeninami. Je mi to líto, ale bohužel to tak vypadá."
Přikývla jsem. "Já vím, nedá se nic dělat. Všiml sis té podobnosti?"
"Jaké?" nechápavě se na mě podíval.
"Přeci mezi elfským názvem pro královnu a tvým jménem."
"Ach tak. Ano, ve skutečnosti ty překlady mají něco společného."
"Já vím. Ach jo, netěším se na dospělost, nechci se jmenovat jinak."
"Své nové jméno si jistě oblíbíš."
"Já ale nechci! Chci si nechat tohle! Co mi dala maminka!"
"No tak se nezlob, Marillo. Jak tě znám, určitě si to nějak zařídíš."
"No to si piš! Nenechám na sebe volat nějakou zkomoleninou!"
Začal se smát. "S tebou je tak snadné zapomenout na všechny problémy. Tebe trápí takové roztomilé maličkosti."
"To ale nejsou maličkosti! To jsou důležité věci!" hádala jsem se.
Smál se dál. "A ještě ta tvoje potřeba mít prostě pravdu."
"Vadí ti to snad?"
"Ne. Ne, vůbec ne. Bude mi to opravdu chybět."
Zadíval se na mě těma svýma pronikavě hnědýma očima a já opět pocítila předběžnou prázdnotu uvnitř svého nitra. Bylo mi jisté, že to tu bez něj nevydržím.
"Táro?"
"Ano, Marillo?"
"Neodcházej."
Posmutněle se usmál a posunul svou židli blíž ke mně. Vzal mě za ruce a podíval se mi do očí. "Já ti slibuju, že se vrátím. Nedokážu říct kdy, ale vrátím. Dávám ti své slovo!"
"Já ti věřím. Jen doufám, že to bude co nejdřív."
Objala jsem ho. On si mě k sobě přitiskl a začal mě hladit po vlasech. Věděl moc dobře, že to mám ráda, a že mě to příjemně uklidňuje.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Nikča Nikča | 14. října 2012 v 22:13 | Reagovat

prosím dej sem další kapču moc se těším jak to dopadne :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama