Živly, můj osud, 1. kapitola

2. října 2012 v 9:45 | Nikča |  Živly, můj osud
Milí deníčku, dnes je to můj poslední zápis.Nejen že nezbývá moc listů do konce, ale rozhodla jsem se konečně žít na plno. Vím, že si určitě myslíš , že si to nezasloužíš, ale já to potřebuji. Zažili jsme toho opravdu hodně , ale doufám, že po tom všem přijde dobrý konec.
Právě ležím v postel a přemýšlím jaké by to bylo kdyby tady byla. Vím nikdo s tím nic udělat nemohl, ale chybí mi čím dál víc. Brzy přijdou moje 17 narozeniny a budou to moje první narozeniny bez babičky.Ano pamatuji si , že jsem psala, že jsem svoje první narozeniny neslavila. Babička byla tenkrát moc nemocná a proto se oslava nekonala.Ale nikomu to nemám za zlé, protože babička mi to tolikrát vynahradila .I přes to , že nemocná byla pořád čas si na mě udělala.Vždycky věděla co říct.Co udělat a jak se zachovat.

Když tak nad tím přemýšlím, ani nevím co teď budu dělat abych žila normálně. Ano já vím, Amy mi vždy se vším pomůže. Takže doufám , že mě vtáhne zpět do reality. Ty její krkavčí kudrlinky, co jí zdobí stále usmívající se obličejík, dokáží přimět člověka zastavit se a přemýšlet. Ty její úchylky a všechno co dokáže je skvělé. Chtěla jsem napsat dneska na sobě měla zase nové šaty, ale už ani nevím jestli jsou nové nebo ne. Její skříň je plná šatů nejrůznějších barev. Ovšem ty korálové, které mají stuhu pod prsama a dole jsou nařasené jí sednou nejlépe.
Amy, dívka z vesnice, která je nejen krásná , ale i chytrá je dcerou učitele.Naše škola je v nedalekém městečku jménem Dorfwandull. Je to taková menší škola pro dívky i chlapce z vesnic. Městské děti do školy nechodí. Jejich rodiče jsou dost bohatí na to, aby platili domácí učitele. Nikdy jsem, ale nelitovala, že jsem musela chodit několik hodin pěšky do školy nebo jezdit na koni. Pan učitel Klikad nás naučil psát i počítat.
Škola už je u konce a já pomale nevím, že začala. Byla jsem moc zabraná do jiného světa. Do světa kouzel a dobrého konce. Takové to ovšem není všude. Ani tady u nás. Lidé se rodí a umírají i bez happyendu. Každý den prožívají chvíle štěstí radosti, ale i muk a utrpení. Je na světě vůbec nějaká spravedlnost?? Vím ty mi nikdy neodpovíš proto ti dávám své sbohem.EMMA
Znovu jsem si přečetla svůj poslední zápis a zaklapla knihu. Vlastně to ani kniha nebyla. Babička mi koupila listy a ušila z kůže obal. Nejsme bohatí na tolik abychom mohli utrácet za knihy, které jsou stále málo dostupné. Sama mám pouze dvoje šaty jedny do školy a druhé na doma, práci a ostatní činnosti. Nejraději mám ovšem ty domácí šaty. Jsou lehoučké a prosté, ale mám je ráda. Světle modrá košilka s třičtvrtečními rukávy a k tomu béžovou sukni s hnědou zástěrkou. Babička vždycky říkala, že zástěrka se mi hodí k vlasům. Milovala jsem když mi babička pročesávala moje kaštanové vlasy, které jsou asi do půly zad dlouhé.
"Tak teď už jenom založit oheň," řekla potichounku Emma.
Emma si deník schovala pod přikrývku, aby ho nikdo nenašel a odešla do lesa pro dříví. Nasbírala polámané klacíky a donesla je k chaloupce. Chtěla dříví zapálit před chaloupkou, jako poslední sbohem. Jenže dříví nechytlo. Zkoušela to znovu a znovu a pořád nic.
Najednou ji něco bodlo u srdce. Bylo to něco ze vnitř, ale i přesto měla pocit jakoby jí někdo zaryl nůž do zad. Byla to bolest, kterou normální šestnáctileté děvče nemohlo snad ani přežít.Emma se zhroutila na zem k dříví, schoulila se do klubíčka, aby se bolest o něco zmírnila.
Nic nepomáhalo. Bolest ji spalovala dál. Měla pocit, že se bolest šíří jako horká láva nebo proud ohně. Vnitřní oheň ji pálil snad úplně všude. Všechna bolest se stále víc zvětšovala a Emma řvala bolestí.Emma byla hrdé, silné a čestné děvče s dobrým srdcem, které si nenechalo nic líbit. Jenže jakmile se oheň dostal až k očím, ke konečkům prstů a kořínku vlasů, nevydržela to a zařvala přes celý les. Věděla, že jí nikdo nepomůže, protože bydlela na mýtince za pustým lesem, kde jediná chaloupka, která tam stojí je ta její. Křičela co jí hrdlo ráčilo. Ruce zatínala do seschlé trávy a po obličeji se jí kutáleli slzy bolesti.
Když bolest začala ustávat uslyšela z dálky hlas."Emmo! Slyšíš Emmo no tak ozvi se!"Ale Emma nebyla schopná vydat ani hlásku. V krku ji stále pálelo a jediné co si přála bylo zbavit se té bolesti.
"Emmo! Proboha co se ti stalo? Emmo? Slyšíš to sem já! Emmo otevři oči, nic se ti nestane slibuju. Jsem tu s tebou." Říkal velice známý hlas když uviděl Emmu schoulenou na zemi. Ale Emma nedokázala odpovědět. Měla ho ráda, až moc ráda na to, aby ji viděl takhle trpět.Našla jeho ruku a stiskla ji, aby věděl, že je v pořádku.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama