Živly, můj osud, 2. kapitola

3. října 2012 v 14:07 | Nikča |  Živly, můj osud
"Emmo prosím řekni aspoň slovíčko.Prosím,"vzlykal hlas vedle Emmy.Emma zkoušela promluvit, ale v tom se začala šíleně dávit kašlem. Tohle se jí v životě nestalo. Vlastně ještě ani nezažila, že by se někomu něco podobného stalo.Erik nečekal na její odpověď. Viděl, že není schopna odpovědět a proto ji jenom držel za ruku a čekal až se zase normálně nadechne.
Erik byl její nejlepší kamarád.Byla to osoba, kterou nechtěla nikdy ztratit. Milovala ho, ale to on nevěděl. Dala by všechno pro to aby nebyli odloučení. On byl její podpora a poslední radost na světě.Po tom co jako malá ztratila rodiče jí pomáhal úplně se vším. A teď když už zůstala úplně sama i bez babičky jí chtěl dodat do života aspoň trochu radosti.Erik miloval když se Emma smála a když její pomněnkové oči jiskřili štěstím.a také věděla, že každé její utrpení trápí i Erika a ubližuje mu.

Znala ho ze školy. Už jako malí si hrávali v lese na babu či schovávanou. Jenže to byli děti. Teď už jsou to dva skoro dospělí lidé, kteří mají odlišný život.
Emma chudé děvče musela sloužit u sedláka na farmě a Erik byl syn faráře. Vždycky se brali jako sestra s bratrem.Pomáhali si kde to šlo,dokud se Erik nedozvěděl, že se má ženit. On sám nechtěl, ale byl přislíben už od kolíbky dceři vesnického učitele. Amy ho měla také ráda, ale pouze jako kamaráda. Její srdce patřilo někomu jinému jenže to věděla jenom ona. Nikdy nechtěla nikomu ublížit, natož Emmy. Věděla jaké jsou její city k Erikovi, ale nic s tím nemohla nedělat. Ve společnosti nebylo vhodné odporovat rodičům. Věděli to všichni tři. Emma nechtěla, aby měli oba problém a proto předstírala, že je v životě skoro nepotřebuje a že mají poslechnout rodiče.
Oba ji však znali víc než dobře. Hlavně Erik. Prožil si s ní všechno zlé co v životě zažila, a proto věděl jak moc touží po štěstí a jak moc je to citlivá dívka.
Erik Emmu držel v náruči a odnášel do chaloupky. Byla celá zkroucená a pobledlá. Její tělo bylo vláčné a jemné. Kdyby na ni někdo zaútočil, nemohla by se bránit. Ne teď.
Erik jí nosil obklady z bylinek, ale ona se stále neprobouzela.Každou minutou o ni měl větší strach. Zdálo se mu, že teplota už začala klesat, ale bál se aby to nebylo jenom jeho přání.
Po třech dnech se Emma konečně probudila. Cítila se dobře nic ji nebolelo. Jediný problém byl, že si nepamatovala co se stalo.Otevřela oči a zjistila, že leží ve své posteli. Sama samotinká ve své chatrné chajdě. Pak si však uvědomila, že jiné už to ani nebude a zavřela zase oči.
Bylo jí sice skvěle, ale cítila že se něco stalo. Nedokázala odhadnout co a to ji vytáčelo nejvíc. Převalila se na druhou stranu postele a slouchala ptáčky zurčící vodu a něco co jí připomnělo míchání polívky. Věděla, že to je nesmysl ale přece jen vstala a šla za tím zvukem.
Zvuk se přibližoval každým jejím krokem až došla do malé kuchyňky. "Eriku? Co tady děláš?"než však stihl odpovědět Emma ho zavalila dalšími otázkami."Co se stalo? Proč tu jsi? A proč vypadáš tak…..tak nějak pobledle jakoby jsi 3 dny nespal.A tvoje oči ztratili svůj modravý lesk." Emma mluvila dál a přitom ho hladila po tváři. Hleděla mu do očí a přála si aby z nich zase sálalo teplo.
"Emmo" vzdychl a chytil její tvář do svých dlaní. "Ani nevíš jaký jsem o tebe měl strach.Byla jsi tak dlouho v bezvědomí s teplotou a já tak bezmocný"Začali mu kanou slzy po tváři a Emma mu je setřela a pořádně ho obejmula. "Mám tě ráda a strašně moc děkuju že ses o mě staral ,ale …..měl bys už jít. Potřeboval by ses vyspat a nechci abys kvůli mně měl problémy doma." Sevřela ho ještě pevněji vdechla jeho kořenitou vůni a pak se od něj oddálila.
Nechci ho ranit, ale dál už tu být nesmí. To prostě vím. Nesmí. Musí okamžitě domů. "Eriku nechci být nevděčná , ale…..vypadni. Prostě jdi nechci tě tu a….už tě nechci vidět nikde kolem mé chaloupky a řekni to i Amy." Pověděla ikdyž jí to dělalo velký problém. "Ale to přece nemůžeš..Slyšíš proč mě od sebe odháníš ? A neotáčej se ke mně když s tebou mluvím! Chováš se jako nějaká nána.Sbohem," Erika bolely její slova, ale ty jeho snad ještě víc. Nechápal jak si někdy něco takového mohli vůbec říct.Ale šel a ani se neotočil prostě odešel z chaloupky pryč.
Emmu to bolelo víc než si myslela. Vždycky věděla, že rozdělit je dva je to nejhorší co je kdy může potkat. Ale musela to udělat pro dobro všech.
Otočená zády k cestě, kterou Erik odešel zůstala stát dokud nezačalo poprchat. Jakmile jí spadlo pár kapek do uplakaného obličeje zvedla hlavu k nebi zavřela oči a zašeptala : " Babičko moje nejdražší opatruj Amy i Erika. Hlavně jeho. Znáš ho moc dobře na to abys věděla co všechno dokáže udělat. Opatruj ho a vymaž moje jméno z jeho paměti. Miluji tě."S těmihle slovy už otevírala oči a utíkala do chaloupky.
Zabouchla za sebou dveře a stoupla si k oknu. !Musím od tud vypadnout. Najít si práci ve vedlejším království. Přeplout řeku a zanechat tu chaloupku se svými vzpomínkami, láskou, hrdostí a minulostí. Ale nejprve udělám to co jsem již chtěla udělat. S pálit deník. Jako moje první a poslední vzpomínky .
Venku už přestalo pršet a tak se Emma rozhodla dokončit svoji práci. Vytáhla deník z pod postele a šla ho spálit.Vyšla z chaloupky směrem k ohništi, kde si uvědomila, že dřevo je opět mokré. Jenže bylo tu něco co nedokázala vysvětlit. Měla nějaké tušení že to dřevo shoří. Neřešila jak to ví nebo proč. Nechtěla myslet. Bála se že všechno co zahodila do zadního šuflíku se do paměti nějakou dobu nedostane.
Stála u ohniště a najednou cítila v těle teplo. Bála se, že opět začne ta příšerná bolest, ale nic nepřicházelo. Natáhla ruce nad klacíky a ze země začaly mizet kaluže. Byla tam jenom pára. Emma se smála když pochopila. Jakmile kaluže zmizely zaměřila se na dřevo. Během chvíle bylo suché tak, že by shořelo během pár minut.
Věděla co má udělat. Stačilo natáhnout ruce a myslet na hořící dřevo. V tom dřevo vzplálo jakoby do něj uhodil blesk. Emma s úsměvem hodila deník do ohně a nechala ho shořet. Když už nebylo po deníku ani stopy otevřela svou duši a nechala oheň zmizet. Věděla že nezmizel. Pouze si ho vzala zpět pod svá křídla.
Stala se pokračovatelkou jejich tajemství a kouzla. Nikdy v to nevěřila. Kouzla pro ni byla mrtvá. Jenže tohle se stalo. Doopravdy se to stalo a ona to věděla. Znala celý příběh Anežky. Byla to první narozená dívka v jejím rodokmenu. Vždy se rodili pouze chlapci a tak byla všemi moc oblíbená. V jejích šestadvaceti potkala kmotřičku vílu uvězněnou v dutém stromě
kde přežívala už několik století. Víla jí za její pomoc chtěla dat dar. Měla si vybrat cokoliv ji jen napadlo. Bohatství, moc nebo cokoli jiného kromě lásky. Ta je prý největší kouzlo na světě a proto ji ani víly neumějí přičarovat. Anežka však chtěla všem pomáhat. Ale nevěděla jak. Poprosila vílu o dar který jí pomůže v pomoci někomu jinému : Víla jí řekla: "Máš dobré srdce Anežko zasloužíš si velkou moc. Proto ti dávám moc živlů. Moc ohně, vody, země a větru. Neumím ti dát všechny ani pouze jeden. Je možné že žádný, ale tvoje dobré srdce jeden získá určitě. Tenhle dar popluje dál tvým rodokmenem dokud nevymře. Každý živel má jinou moc a jiné vlastnosti. Nemůžeš mu přikazovat abys měla právě ten který chceš. To on si vybere sám. Jen nezapomeň všechno má svoji cenu. A to bolest se kterou dar přijmeš. Spalování ohně , proudění vody , růst trávy a foukání větru zažiješ vnitřně. Tento dar ale nebude mít každý tvůj potomek. Můžou ho mít dva ale také pouze ty nebo každý z tvého rodokmenu. Záleží na živlech, které si najdou svého pána.Užívej je v dobrém."S tímhle se víla s Anežkou rozloučila a navěky zmizela.
Anežka postupem času získala dva živly. Oheň a vodu. Celá století se vykládaly příběhy o všech těchhle výjimečných lidech a o tom jaké to je když člověk získává svůj živel. Anežka jako jediná měla více jako jeden živel. Bylo málo lidí co měli dar živlů a vždy pouze jeden a to většinou vodu. Emma znala z vyprávění pocit vody a ohně. Voda měla být chladivá jako brouzdání se v potůčku.Oheň měl být opakem vody měl to být pocit jako když hoří dřevo. Když praská a hasí se vodou. Emma však věděla, že je to ve skutečnosti strašná bolest, která nejde jen tak popsat slovy. Byla ráda, že mohla být výjimečná, ale zároveň se bála být tak zodpovědná jak se od ní očekávalo.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama