Živly, můj osud, 4. kapitola

13. října 2012 v 13:20 | Nikča |  Živly, můj osud
Emmou zmítalo několik pocitů. Bylo to až neuvěřitelné. Cítila bolest, smutek, radost a úlevu. Cítila potok chladící vody, který každou její vnitřní popáleninu zahojil. Emma získala další živel. Vodu. Opojnou, hřejivou a zároveň chladící potůček života. Voda, která jí pomohla zůstat mezi živými.
Mezi tím co Emma získávala nový živel všichni z vesnice se kolem ní seskupili. Byli jí dlužni za jejich životy. Emma se z bezvědomí usmívala. Podruhé vykřikla: "Voda!!"
A v tu chvíli všem lidem na hlavu kapala voda. Nejprve malinkatý deštík z vůní slámy a později příjemné kroupy.
Erik věděl, že to udělala Emma, ale nemohl ji nechat jen tak ležet venku. Odnesl ji k sedlákovy do pokoje pro hosty kde počkal než se Emma probudí.

Emma byla velice vyčerpaná, ale probudila se velice rychle. Když se probudila bylo ještě před svítáním. Vedle postele spal v křesle Erik a vedle Amy. Nejprve šla k Amy políbila ji na tvář a pošeptala do ucha: "Mám tě ráda a proto mě už nehledej. Najdu si tě sama. Ale pokud se ve vesnici ještě někdy něco přihodí a budu schopná pomoci zavolej do plamínku ohně : Ohni pálivý. Ohni hřejivý. Zavolej mi Emmu. Je potřeba její pomoci.
Potom přišla Emma k Erikovi.Nechtěla ho opouštět, ale opět to udělala. Políbila ho na čelo a on se ze spánku nesměle usmál. Potom mu Emma také pošeptala něco do ucha: "Vím, že nevíš že tě miluji a nechci abys to někdy věděl proto odcházím abys mne už nikdy nepotkal.Nechci abys měl problém. Pokud ovšem zjistím, jak ti vymazat paměť vrátím se a to bude opravdu naposledy.Sbohem.
Emmě se chtělo plakat. Ale ještě musela napsat dopis. Sedla si ke stolku, který byl pod oknem. Z šuflíku vytáhla papír.Nemohla však najít tužku a proto si pouze představovala co píše a oheň to napsal za ni. Každé písmenko bylo krasopisně vypálené do bílého papíru.
Papír složila a na horní stranu napsala sedlák a odjela na svém koni za statku.

Jela dlouho kolem vody, která ji měla dovézt až do sousedního království. Když se setmělo Emma zastavila, nechala nakrmit koně a sama si lehla do trávy. Usnula během pár minut. Zdálo se jí o krásné zahradě kde všude rostou pouze růže. Emma milovala růže a proto se o ně starala. Zalívala je a ráda cítila jejich vůni.
Kromě krásné zahrady zahlédla stín.Neznámý mladý muž se plížil zahradou k Emmě. Emma nevěděla co má dělat a tak se otočila schovala do křoví a když se muž přiblížil práskla mu o hlavu velkou motyku, kterou si v křoví schovával zahradník.
Emma se najednou probouzela a než stihla otevřít oči vlepila někomu facku. Nevěděla kdo nebo co to je, ale byl to instinkt. Když otevřela oči uviděla před sebou nádherného chlapce. Bylo mu asi kolem dvaceti a měl nádherně kaštanové vlasy. Rovné jakoby je někdo vyžehlil. Měl ofinu a k tomu nádherně čokoládové oči. Jeho oči jí připomněli Erika. Byli odlišné pouze na první pohled. Čokoládová barva nebyla ani trošku podobná Erikově modři. Jenže Emma v jeho očích zahlédla Erikovu starost, lásku a upřímnost.
Emma se dívala neznámému chlapci do očí pěknou chvíli než si uvědomila, že jí stékájí slzy po tvářích. Chlapec, který byl nad Emmou nakloněný se zvedl a chytil se za otisknutou ruku na tváři. "Máš celkem sílu holka. Na to že jsem se chtěl podívat jestli žiješ nebo jen spíš sis to mohla odpustit. Já jsem Petr," pověděl chlapec a pomohl Emmě vstát. "Moc se omlouvám nechtěla jsem tě uhodit, ale byla to obrana. Jinak já jsem Emma."
"V pořádku. Chápu to asi bych udělal to samé. A kde jsi se tu vzala takhle pusto v lese?" "Hmm no musela jsem odejít z našeho království…" odmlčela se Emma. Věděla, že může Petrovi věřit,i když před ní něco tají to poznala hned. Bála se však vzpomínat na to všechno co prožila. Strašně ráda by se otočila a jela aby byla co nejdřív u Erika. Věděla však že si to může pouze přát.
"Musela nebo utekla Emmo??" "Obojí. Před několika lety mi umřeli rodiče a já zůstala sama s babičkou. Ta byla však nemocná a také umřela před několika dny. Nemohla jsem vydržet být v blízkosti všech vzpomínek a sama," pošeptala Emma a opět se dala do pláče.
Petr ač byl nesmělí nechtěl nechat Emmu samotnou víc než je. Přišla mu miloučká a začínal ji mít rád. Líbila se mu už když spala. Přišel k ní a objal ji. Emma ho pevně objala, nasála jeho vůni tak podobnou Erikovi a přestala plakat.
"Máš ty vůbec kam jít?? Kde pracovat??" "Ne zatím jsem nad tím neuvažovala. Asi půjdu k sedlákovi do služby tak jako doma. Ty jsi zdejší??" "Ano bydlím tu celý svůj život a věř mi takový život by jsi nechtěla. Proč??" "No víš. Možná to bude znít pošetile, ale chtěla bych se podívat do zahrady. Nevím kde nebo co je to za zahradu, ale byla krásná. Plná růží a keříků. Dokonce v jednom z keříků byla schovaná velká motyka." "Emmo kde jsi o té zahradě slyšela?? To je královská zahrada . Je to nejoblíbenější místo našeho prince a tu motyku tam nechal zahradník když odcházel. Pohádal se s králem a od té doby se do zahrady nahrnulo tolik zahradníků, ale nikdo se nedokázal postarat a zahradu tak jak se patří."
"Víš mně se o té zahradě zdálo. Zalévala jsem tam růže a ty pomalu tančili. Pak se, ale ukázal stín. Ve snu jsem ten stín praštila tou motykou z křoví a tobě ve skutečnosti vrazila facku.Myslíš, že bych se dokázala postarat o ty růže??" "Myslím, že ano máš na to zvláštní charakter a dobré srdce. Pracuji v kuchyni tak se zeptám pokud souhlasíš" Emma jenom kývla hlavou a vydala se s Petrem k zámku. Emma seděla na koni a Petr koně vedl za uzdu.
Šli poměrně dlouho lesem až narazili na polní cestu, která podle Petra byla nejkratší cestou na zámek.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 povidkyodpaji povidkyodpaji | 13. října 2012 v 13:29 | Reagovat

krásný příběh :)

2 Nikča Nikča | 14. října 2012 v 22:12 | Reagovat

Díky, moc si cením toho, že jsi si to přečetla...doufám, že se ti bude líbit i zbytek příběhu :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama