Živly, můj osud, 5. kapitola

18. října 2012 v 18:17 | Nikča |  Živly, můj osud
Emma seděla ve sklepě pod královskou kuchyní, aby ji nikdo nenašel. Bylo už moc pozdě na to, aby šla prosit krále o službu v zahradě. Nestihla si pořádně sklep prohlédnout, když k ní přišel Petr. Nesl plnou náruč jídla a polštářů."Kde jsi to proboha všechno vzal??" zeptala se Emma. " Tak jídlo je z kuchyně, abys mi tu neumřela hladem. Bylo by tě škoda. Deku, na tu si lehneš tady máš polštáře, aby si neměla tvrdo pod hlavou a tady přikrývka. Nic jiného jsem nesehnal. Ještě oheň na svíčku." Pověděl Petr a už už odbíhal pryč."Stůj. Kam by jsi běžel já to zařídím." Řekla Emma a zatáhla Petra zpět na zem. Oba dva si sedli na deku a začali si povídat."Zavři oči a nedívej se," poprosila ho Emma. Petr neměl tušení co chce udělat a tak raději oči poslušně zavřel.

Emma si představila oheň a svíčka hned začala hořet. Odkryla Petrovi oči a povídali si dál.Petr nechápal jak Emma zapálila svíčku, ale ani po tom moc nebádal.Emma mu nechtěla nic říct a tak byl rád, když viděl jak mu Emma usíná v náručí. Díky Emmině plamínku ještě dlouho pozoroval její obličej. Zamiloval si ho už od prvního okamžiku. Čím díl byl však s Emmou začala se mu dostávat hlouběji do srdce.
Když se Emma probudila Petr tam nebyl. Byla tam pouze snídaně a dopis. Emma ho okamžitě otevřela a začala číst."Milá Emmo, doufám, že ti snídaně aspoň trochu chutnala. Moc se omlouvám, že jsem tě tam nechal samotnou, ale musel jsem běžet do kuchyně. U krále máš všechno domluvené. Máš se tam jít pouze ukázat. Řekni Róze tu určitě potkáš. Taková malá sedmiletá holčička ta tu někde poletuje. Je to králova dcerka, ale určitě ti ukáže cestu. Snad se ti práce zalíbí a budeš spokojená. Tvůj Petr."
Emma se nasnídala, uklidila po sobě ve sklepě a vešla na nádvoří kde uviděla běhat malou princezničku."Princezna Róza??" zeptala se Emma." Ano přejete si??" "Ukážete mi cestu k panu králi?? Ucházím se o práci v královské zahradě." "Samozřejmě pojďte za mnou."
Róza chytla Emmu za ruku a utíkala k panu králi. Chvilku hopsala a chvíli tančila. Až Emmu dovedla do sálu, kde na ni už čekal král.
"Tak Vy se ucházíte o práci zahradníka??"zeptal se král. "Jestli si myslíte, že jsem hodna mít tuto práci tak ano." Jakmile uslyšel král tyhle slova dal Emmě svoje slovo. Odvedl Emmu do zahrady.Ukázal jí svoje nejhezčí růže,které již dávno nekvetly a byli zarostlé. Až Emmu dovedl k malému zahradnímu domku. "Tady budeš bydlet. Je to sice malinkaté, ale máš tady kuchyňku a dvě postele. Voda je támhle ve studni ." "Děkuji pane králi. Je to opravdu nádhera. A nebojte se o vaše růže se postarám," ujistila krále Emma.
Emma se nejprve zabydlela v domečku. Vyvětrala, utřela prach a pouklízela, než se vydala do zahrady. Zahrada byla opravdu nádherná. Nejprve si ji chtěla celou projít a najít nějaké krásné místečko, kde by mohla být jenom ona. Procházela se dlouho až našla velice starou jabloň. Vylezla po kmeni nahoru a našla si místečko kde se schoulila a vzpomínala na to co asi dělá Erik s Amy. Nikdy na ně nezapomněla sice nebyla pryč dlouhou, ale už se jí stýskalo.
Emma natáhla ruku před sebe a představila si obličej Amy. Její krkavčí kudrlinky. Amy se na ni z ohně usmála a pak zmizela. Potom si Emma představila babičku. Na babičku se dívala mnohem delší dobu než na Amy. Jako poslední si představila Erikovu tvář. Vždy krásnou s úsměvem. Na tuhle tvář se Emma dívala několik hodin. Slunce už dávno nahradil měsíc, když Emma slyšela jak ji někdo volal. Rozloučila se s Erikovou tváří a slezla ze stromu.
Kousek od stromu postával Petr a vyhlížel Emmu. Emma šla potichoučku po špičkách a zakryla Petrovi oči. Petr okamžitě věděl kdo to je. Jakmile se ho dotkla ucítil úlevu a začal být mnohem šťastnější. Sundal Emmě ruce a otočil se.Jejich obličeje byly tak blizoučko. Erik se opíral o Emmino čelo a jen tak ji pozoroval. Dýchali vyrovnaně do tváře toho druhého.Dívali se na sebe a pomaličku se propadali do propasti očí. Petr Emmu pohladil po zádech až k vlasům. Nakonec jí orámoval obličej dlaněmi. Zkoumal prsty každičký milimetr na Emmině tváři. Pohladil ji od očí až k ústům. Emma přitom měla zavřené oči a vychutnávala si ten úžasný pocit být s někým koho má ráda. Ten zvláštní pocit, který jí vždy projel když se dotkli. Ten pocit motýlků.
Petr pokračoval dál. Prsty jí obmaloval rty. Chtěl ji políbit, ale Emma oddálila svoji tvář. Bála se toho co by se stalo dál. Toho co ještě nikdy nezažila. Vždy se před muži ukrývala, bránila se a svoje pocity potlačila. Ale ne dnes. Dnes jim nechala volný průběh. Nechala hýčkat svou tvář jeho dlaněmi. Byli teplé a připomínaly jí oheň. Byly tak jemné, jakoby nikdy nepracoval. Tak voňavé, jakoby je umýval hodiny v pomněnkách. Byl to úžasný pocit, o který Emma nechtěla přijít. Jen tak tam stála s jeho dlaňemi na tváři a čekala až Petr promluví.
"Ahoj. Slyšel jsem, že už se zabydluješ v baráčku."a láskyplně se na ni podíval.Dlaně sundal z jejího obličeje a chytil ji za ruku. Emma ho pustila a nesměle se usmívala. Bylo toho na ni moc.
"Slyšel jsi správně.Váš král je strašně hodný. Hned mě přivítal a pak ukázal zahradu i domeček." Pověděla vysmátá Emma.Už se těším až to tu všechno dám dohromady.Ty zarostlé růže téhle zahradě vůbec nesvědčí."
Emma Petrovi vykládala zážitky z celého dne. Procházeli se přitom labyrintem zahrady. Šli kousek od sebe a stále se usmívali. Petr ji velice rád poslouchal. Povídali si dlouho do brzkého rána. Když byla Emma s Petrem zapomněla na všechny starosti. Dobře nezapomněla. Stačilo slovíčko a Emma všechno věděla. Pouze se snažila začít nový život bez minulosti. Jakoby nevěděla kdo nebo co dosud byla. Jakoby její život začal až když uviděla Petra. Věděla, že to tak není, ale hodně se snažila.
Za pár hodin mělo svítat když se Emma s Petrem loučila. Stáli před zahradním domečkem. Stáli na proti sobě. Petr pohladil Emmu po tváři a objal ji." Mám tě moc rád a nechci abys mi jen tak někam utekla. Kdybys něco potřebovala víš kde mě najít." Vlepil jí pusu na čelo a odešel do zámku.
Emma ulehla do postele a hned usnula. Zanedlouho ji však budil kohout. Sluníčko už vyšlo a Emma šla do práce. Nevěděla kde začít se zahradou, protože byla tak veliká, že pomale nevěděla kde je konec a kde začátek. Znala pouze místa kudy ji vodil Petr.
Vzala si nůžky a šla hledat místo kde rostli okrasné stromky. Někde v podvědomí asi věděla kde to místo je. Byla tam ve svém snu. Našla motyku a praštila jí Petra. Musí to místo najít. Okrasné stromy ve snu byly nádherné. Měli různé tvary. Emma však věděla, že takové určitě nebudou tak jako zbytek zarostlé zahrady.
Emma bloudila někde mezi jabloněmi když ji něco napadlo. "Ohni můj hřejivý ukaž mi cestu k místu co hledám. Nezanechej však za sebou žádnou spoušť. Vodo má tekoucí dodělej to co oheň poškodí. Vrať místu spálenému svoji vůni a šarm,"pošeptala Emma sama pro sebe a uviděla ohnivou cestičku, po které se ihned vydala.
Emma nebloudila dlouho. Oheň ji dovedl přesně tam kam chtěla. Stála uprostřed parku. Tedy spíše pralesa. Každý strom vypadal jinak. Byly to přerostlé ornamenty, které by vystrašili i slepého. Vůbec se nedivila, že na tohle místo nikdo nechodil. Emma popošla pět kroků. Vedle ní se ve vánku větru pohupoval keř. Emma do něj vlezla a mezi větvemi hledala motyku.
Možná tomu nevěříte, ale ona tam opravdu byla. Stará a rezavá. Emma se usmála a vrátila ji zpět.
Neměla tušení do jakých ornamentů má stromy sestříhat. Poprosila pouze oheň o pomoc. "Vrať těm stromům jejich tvar. Vrať jim svoji podobu." Oheň ji okamžitě začal poslouchat, Z každého stromku se postupně tvořil jiný ornament. Byl tam slon, medvěd, čáp a mnoho dalších zvířátek, které Emma neznala.
Oheň vypálil všechny stromy. Emma je nůžkami pouze poopravila. Vypadalo to nádherně.
Emma musela ještě posbírat zbytky ze stromů . Dát je na hromadu a někam uklidit. Potom stromky zalít. Emmě se tahle práce velice líbila. Používala u ní své schopnosti, ale necítila se unavená. Zpívala si veselé písničky a všude kolem se jen roznesl zvuk smíchu a radosti. Ptáčci opět začali zpívat svoji melodii. Stromy opět začali šumět a vše vypadalo kouzelně. Emma začala postupně vracet do zahrady její kouzelnou moc.
Emma posbírala všechny větvičky, dala je na jednu hromadu a svým ohněm je spálila. Nikde po nich nezbyla ani stopa. Když měla všechno hotové sehnala si Emma konvičku. Opravdu malinkatou. Nic jiného zde nenašla. Nemohla pochopit jak předešlí zahradníci mohli s tímhle zalít zahradu. Muselo by jim to trvat roky.
Emma však měla svoji vodu. Emma tancovala v parku plném zvířátek. Kam natáhla ruku, tam půda i stromky byli zalité.
Emma pokračovala v zalévání dokud nezapadlo slunce. Jakmile se na nebe vyhoupl měsíček Emma skončila z prací a šla uklidit nůžky i konvičku. Vrátila se opět pomocí ohnivé cestičky. Když se však otočila nebylo po ní nikde vidu ani slechu. Oheň nespálil půdu natož rostlinky. Byl tam pouze jako průvodce.
Když Emma uklidila použité nářadí chtěla si prohlédnout jezírko. Petr říkal, že někde pod zahradou je malé jezírko, po kterém každý den tančí labutě.Emma je chtěla spatřit. "Vodo vodičko moje, doveď mě až tak kde tvoje pramínky do jezírka se vlévají," před Emmou se ukázala malá dívenka. Byla to, ale jen představa. Byl to obrys vody, který šel před Emmou, aby ji dovedl až k jezírku. U jezírka se malá dívenka s Emmou rozloučila, skočila do vody a rozplynula se na miliony kapek.
Emma nemohla uvěřit. To malé Petrovo jezírko bylo skoro stejně velké jako celá zahrada. Byla to nádhera. Všude jenom vodní hladina plná hvězdiček a labutí. Emma měla velké přání. Chtěla vždy tančit na vodní ploše. Tak jako vždy tancovali rusalky. Emma nevědomky o svůj sen poprosila vodu. Před Emmou se opět zobrazila ta mladá dívka, vzala Emmu za ruku a vedla ji na vodní hladinu. Emma začala tančit. Veškeré žáby, ptáčkové a dokonce i rostliny se sladili a zahráli Emmě píseň.
Píseň, beze slov, ale i tak překrásnou. Emma tančila, otáčela se a dováděla. Nikdy tohle nezažila, proto si to užívala. Když bylo půlnoc, probralo ji z tancování ozvěny zvonů."Petr.
panebože jak já sem na něj mohla zapomenout?!" vzpomněla si a dnes naposledy poprosila vodu o pomoc.
Z pohledu Petra
Petr bloudil zahradou a nemohl Emmu nikde najít. Bál se, že mu utekla. Byl snad úplně všude. V jabloňovém sadu, kde to měla Emma nejradši. Byl také v místech kde rostli bílé, červené a žluté růže. Nakonec se však posadil na zem a čekal. Pak si všiml něčeho neobvyklého. Stál vedle stromu ze starou motykou. Zkontroloval si to. A opět tam byla. V měsíčním světle zahrada vypadala jinak, ale poznal, že zde byla Emma. Ze stromků a keřů už nebyly jenom stromky a keře. Měli svůj starý tvar. Nechápal jak Emma uhodla, který ze stromků byl takové zvíře nebo věc. Ale vše bylo tak jako dřív. Našel slona, čápa , medvěda a mnoho dalších. Byla to nádhera. Procházel uličkami a zkoumal každičký sestříhaný strom když se za ním něco zablesklo.
Otočil se a byla tam malá dívka. Byla zvláštní. Petr nevěřil, že je to člověk. Měl však zvláštní pocit. Šel přesně tam kam šla ona. Nemluvil jen šel. Když došel k jezírku dívka se ztratila. Nemohl ji nikde najít. Ať se díval kde chtěl nikde nebyla. Jediné co viděl byla něčí silueta na vodní hladině. "Emmo?? Jsi to ty??" "Petře takže si mě našel. Díky vodo," pověděla Emma. Petr nechápal o čem to mluví, ale neřešil to, tak jako spousty věcí s Emmou spojených. Měl ji rád takovou jaká je. Tajemná kráska.
Na nic nečekal a vběhl do vody za Emmou.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama