Živly, můj osud, 8. kapitola

6. listopadu 2012 v 20:46 | Nikča |  Živly, můj osud
"Hurá!! Povedlo se," křičela štěstím Melinda. "Jak se cítíš Emmo??" "Děkuju Melindo. Nevím jak jsi se spojila se zemí, ale je mi mnohem líp." "Ty děkuješ mně?? To já bych ti měla děkovat. Ty jsi mi vrátila život a sama sis ublížila. Nevím jak ti mám poděkovat nebo co ti dát." "Užívej si života dokud můžeš. Buď spravedlivá, laskavá a vždy pomáhej lidem za pouhý úsměv." "Budu Emmo. Ty mi to tak říkáš jako bychom se dneska viděli naposledy. Ty odcházíš??" Melindě už se začali kutálet slzičky po tváři. Emma si sedla setřela jí je a objala ji. "Nejsem tu naposledy je tu mnoho práce a lidí co potřebují pomoci.

"Darku?? Darku!! Už můžeš jít.Slyšíš?" volala Melinda. Dark doběhl během pár vteřin. Je v pořádku Melindo?" "Sám se podívej. Je jako nová." "Panebože vy jste snad čarodějnice" pověděl se smíchem Dark.
"Možná, ale teďka to zkoušet nebudeme. Melindo ty jdi za rodiči a sourozenci. Ať ví, že jsi v pořádku. My s Darkem ještě něco musíme vyřídit a pak bych chtěla mluvit s tím prckem, co mě k tobě dovedl." "Všechno vyřídím a strašně moc děkuju. Ani nevíš co to pro mě je být zase živá. Tančit a zpívat." S těmihle slovy odtančila Melinda zahradou, za svojí rodinou.
"Tak teďka my. Ukážeš mi prosím, kde máte tu vodu, z které zaléváte zahradu?" "Pojď," otevřel Dark svou dlaň. Byla tak velká, a přesto malá jemná Emmina ručka do ní pasovala jako puzzle.
Došli spolu až k říčce. Voda vypadala na první pohled čistá a nepoškozená. Emma však věděla, že to tak není. "Počkej, nechoď do té vody. Nechci abys si ublížila. Je otrávená." Emma se otočila na Darka a pohlédla mu do tváře. Jeho smích zmizel, v očí panoval strach. Jeho obličej byl smutný, bolestivý. Bál se oni. Takovýhle pohled neviděla už dlouho. Dokázal ho vždy jen Erik. Když se o ni bál Petr bylo to něco jiného. Nebylo v tom tolik citu. Stačil jediný pohled na Darka a věděla to. Petra miluje jako kamaráda. V porovnání s Darkem či Erikem ho má pouze ráda. Darka miluje tak jako Erika. Možná víc. Nevěděla to. V jeho přítomnosti se jí málem srdce rozskočí.Tak jako u Erika.
Čím víc pomáhala lidem. Tím více to nechápala. Jak tu může být další člověk, kterého miluje? Byla zmatená a nevěděla jestli se sem ještě někdy vrátí, ale Dark ji přitahoval. Byla s ním chvilku, jenže bylo to vždy něco jiného. Ne nebudu na to myslet. Zakázala si myslet na cokoliv jiného než na vodu.Na pomoc ostatním.
"Nemusíš se o mě bát. Neublížím si." "Znám tě chvilku a nechci tě ztratit. Chci tě poznat víc. Líbíš se mi. Jsi zvláštní. Tajemná. Tvůj obličej mi připomíná veškerou radost na světě. Kudy jdeš tam pomáháš, rozdáváš smích. Jsi něco jako anděl strážný." "Věř mi. Vím, že nepochopíš co budu dělat, ale jednou ti to povím." Dala mu pusu na tvář a šla blíž k vodě.
"Vodo, vodičko moje, všechnu špínu a jedovatost z téhle řeky seskup do jednoho velkého kamene. Vím možná žádám moc, ale vezmi si jakou cenu chceš. Jen pomož prosím všem co tuhle vodu pijí." Emma namočila ruku do vody a cítila jak její živel pracuje. Voda začala vřít. Emma musela ruku vytáhnout, jinak by ji měla opařenou.
Když Dark uviděl co se děje z vodou, slezl na břeh za Emmou. Stála nehybně a neodpovídala. Pozorovala vařící prameny. Voda se zvedala a vypadalo to jakoby se na Emmu hrnula.Vzal ji do náruče a odnesl daleko od břehu. Tam ji postavil na zem. "Ty jsi se úplně zbláznila nebo
co?" "Tohle nikdy nepochopíš. Nevím co ti mám na to říct." "Nemusíš mi říkat nic, ale prosím buď příště opatrnější. Nevím co se s tou vodou děje. Podívej jakoby ji někdo podpálil na plotně a ona vřela."
"Ona vře." "Co??" "Nevidíš tu páru?? Ta voda má aspoň 200 stupňů" "Jak proboha?" "Darku zavři oči tohle jsi neměl vidět. Bude to ještě horší." Emma vzala jeho ruce a zakryla mu jeho oči. "Ale…" "Žádné odmlouvání už sem něco řekla. Nechci abys tohle viděl. Pokud tu nedokážeš být se zavřenýma očima jdi pryč." Dark zmlkl. Sedl si na zem a hlavu složil do klína.Nechtěl to udělat, bál se že Emma zase udělá nějakou blbost. Nechtěl ji tu však nechat samotnou.
Emma si stoupla na břeh. Voda vařila dál. Emma zavřela oči a zvedla ruce. Vodní hladina udělala to samé. Zvedla se. Udělala se velká vlna. Venku se zatáhlo. Řeka začala bublat a zurčet. Vypadalo to jako někde po hurikánu.
Během chvilky Emma stáhla ruce k tělu. Nebe se vyjasnilo. Slunce zase začalo svítit. Voda začala mít svoji teplotu a začala se uklidňovat. Emma nastavila ruce a z řeky jí vodní vlny hodily černý kámen. Emma nečekala, že bude až tak veliký. Chytila ho do náruče. Byl asi tak velký jako tříměsíční miminko. Nebyl však vůbec těžký. Emma ho položila na zem a spálila. Oheň pohltil celý kámen. Nezbylo vůbec nic.
Během chviličky se ve vodě ukázali žabky, rybičky i kačenky. "Darku pojď se podívat na tu krásu." "Můžu otevřít oči??" "Jistě vždyť ti říkám, aby ses šel podívat." "Páni to je krása." "Napij se. Teď už nikomu neublíží." "Ty moje malá čarodějnice. Ty jsi to dokázala," chytil ji kolem pasu a zatočil s ní. Potom ji postavil a vášnivě políbil. Emma chtěla uhnout, tak jak to předtím dělala u Petra, ale nešlo to. Něco ji k Darkovi stále táhlo. Nedokázala to popsat, ale bylo to něco uvnitř. A navíc ten polibek se jí líbil a moc.
Když se nakonec oba odtrhli, chytli se za ruce.Šli do zahrady. "Počkej chvilku tady,ještě musím něco vyřídit." Dark se zastavil a čekal. Emma šla dál. Stoupla si doprostřed zahrady. "Země moje, uzdrav tuhle zahradu. Uzdrav každou jablůňku v tomhle sadu." Zavřela oči a cítila vůni trávy. Když otevřela oči všude to zářilo zeleně. Síla země uzdravovala."Děkuji ti země, jdi a hledej, která zahrada potřebuje tvoji pomoc. Pak se vrať zpět." Uzdravující mlha se šířila dál.
Emma šla za Darkem. Propletli si ruce a společně šli za jejich rodinou.
Když došli našli rodinku před chalupu. Nebyla tam jenom jejich rodina, ale i mnohé jiné rodiny. Radovali se. Když uviděli Emmu začali tleskat. Všichni se uklonili a pak jí nosili dary. Někdo donesl jablka, někdo zase chleba, pečeni či jiné drobnosti. Pak přiběhl malinkatý chlapec a nesl Emmě měšec peněz. Emma byla ráda, že ji všichni takhle přijmuli, ale dary si nechat nemohla. "Chlapče nechej si ty peníze, já pomáhám ze srdce a nic za to nepožaduji." "Ne ne maminka žikala, že si to máš nechat. Plý že takových peníšků bude ještě hodně. Teď kdyš máme zdravou žahradu, jablíška půjdou na trhu jak nič," zablekotal malý chlapec.
Emma i ostatní se smáli. Chlapec nechápal proč a tak se začal smát taky.
Emma si teda vzala jeho měšec. "Dobře, když maminka řekla tak si jej vezmu. Nechci ho však pro sebe. Chytněte se všichni za ruce. Zavřete oči. Poslouchejte bytí svého srdce." Všichni tak udělali. Utvořili velké kolečko. Kolečko se rozprostíralo až přes cestu. Emma
vzala darované jablko, stoupla si doprostřed. Udělala rukou malý důlek a do něj položila jablko. "Země, vezmi si tohle jablko a nech z něj vyrůst velkou posvátnou jabloň," pošeptala Emma. Stoupla si mezi Darka a Melindu a chytila je také za ruce. Stala se součástí kolečka. "Nech jabloň růst tak vysoko jak jsou čistá jejich srdce. Nech ji tak úrodnou jak mají velké srdce. Staň se jejich ochránkyní v každém plodu tohoto stromu. Děkuji země." Nikdo kromě Darka a Melindy to neslyšel. Dark tomu moc nerozuměl, zato Melinda ano."Děkuji země," řekla nahlas Melinda a tak to zopakoval každý v kroužku. Jako poslední to řekl Dark a s úsměvem se podíval na Emmu.
"Otevřete oči." Všichni poslechli. Podívali se doprostřed kolečka a uviděli malinkaté jablíčko v důlku. Pomale se začalo měnit na kmen stromu. Jako malá halůzka rostl strom dál. Všichni byli udivení, ale nikdo nemluvil.Strom rostl a rostl až z něj byl veliký strom. Takový strom by musel růst několik staletí, aby dosáhl téhle podoby.
Emma vystoupila z kruhu a šla k jabloni. "Tenhle strom vznikl z vašich srdcí. Má lásku i odvahu a dobrotu všech co se stali součástí tohohle kroužku. Bude rodit každý rok. Bude mít plody vždy sladké a zdravé. Je to váš posvátný strom, který ochrání tuhle vesnici před zlem."
Emma se dotkla stromu oběma rukama. Když ruce oddělila do stromu se udělala díra. Emma tam vložila měšec peněz od malého chlapce a opět uzavřela díru. "Tenhle strom neponese jen červená jablka. V dobách kdy bude zle, kdy vesnice bude bez peněz. V době kdy všichni budou mít málo, ponese zlaté jablka. Budou tak pravé jako ty mince co jsou v něm schované. Pokud avšak zlaté jablko utrhne nebo získá někdo se špatnými úmysly promění se zpět na jedlé jablko."
Když Emma domluvila na jabloni se ukázali první květy. Z nich se během chvíle urodili ty nejčervenější jablka na zemi. "Můžete se pustit a žít dál, tančit, zpívat a tyhle dary si vemte zpět. Uspořádejte třeba hostinu a podělte se o ně."
Emma už odcházela od stromu a všichni se někam rozutekli. Za chvíli však byli zpět. Donesli stoly, lavice a začali slavit. Emma ne. Měla spoustu práce. Musela jít zachránit další nemocné děti v téhle vesnici. Vzala si vědro a nabrala do něj vodu z řeky. Vylezla na posvátný strom, utrhla jablko a seskočila zase dolů. Dark ji pozoroval a čekal co se bude dít dál.
Emma dala jablko do vody a pak to podpálila. Dark koukal jak to udělala, ale nezeptal se. Čekal, až to řekne sama. Emma vzala vědro a šla k Darkovi. Než došla po ohni ani jablku nebylo vidu ani slechu. "Pomůžeš mi prosím. Půjdeme do každého domečku, kde jsou nemocní lidé." "Samozřejmě. Ukaž ať se s tím netaháš."
Dark s Emmou obešli celou vesnici. Šli do každé chaloupky. Když tam byl někdo nemocný, Emma mu dala napít vody z vědra. Nejprve ucítili bolest a pak úlevu.
"Jak to, že když jsi uzdravovala Melindu byla zdravá hned a tihle…" "Víš nejsem všemohoucí a nedokážu je uzdravit úplně. Ani Melinda není úplně v pořádku. Nemám dostatek síly na to, abych všem pomohla tak jako Melindě. Viděl jsi co mi to udělalo. Těmhle bude proces léčení trvat déle. Za chvíli usnou a zítra nebo za pár dní se proberou a budou v pořádku. Záleží na jejich velikosti nemoci."
Emma s Darkem šli ke stromu, kde všichni slavili. Nechala tam Darka s kamarády a sama šla najít jeho malého brášku. Ten na ni čekal opřený o jabloň. "Tak tady jsi. Chci si s tebou
popovídat. Jinak já jsem Emma." "Já vím, Melinda mi to vyřídila. Já jsem Jake." "Tak pojď projdeme se zahradou."
Oba šli v tichosti do zahrady. Šli tak daleko, aby je nikdo neviděl.
"Jak jsi věděl, že jí můžu pomoci. Ani já sama jsem nevěděla, že to dokážu." "Víš tradují se příběhy o zázračné dívce. O dívce co dokázala uhasit oheň a zachránit několik lidí. Tohle jsem slyšel na tržišti. Byl to někdo z vedlejšího království. Tam jsi bydlela, že??" Emma kývla hlavou a vybídla Jaka ať povídá dál. "Ale jsou tu ještě starší příběhy. Dokud žila moje prababička vykládala pohádky celé vesnici. Vykládala o nějaké Anežce. Měla zvláštní moc. Ten příběh znáš. Jsem si jistý, že je to někdo z tvého rodu. Ty totiž tu moc máš taky. Dokonce větší. Všichni se diví, jak jsi za takovou chvíli vrátila královskou zahradu. Věděl jsem, že by jsi to dokázala i tady u nás. Bál jsem se však, že tě nikdy nepotkám."
"Jak jsi mě, ale poznal?" "Já nevím. Prostě mi to řeklo srdce. Víš já, já ti musím něco říct.
Když se na tebe podívám vidím mír, radost a smích. Když jsem se tě poprvé dotkl cítil jsem tvoji hodnou duši." Oba dva si sedli na trávu a Jake ji chytil a ruku. "Když se tě dotknu a přestanu na všechno myslet vidím tvoje srdce. Je rozděleno na čtyři části. Ta první je jakoby ti hořela. Svítí tmavě červenou, někdy je tam však i žlutá a oranžová. Druhá část tvého srdce je chladná. Má barvu bublající vody. Třetí část je zelená. Září tak jako dnes zářila zahrada, když jsi ji dávala do pořádku. A poslední, čtvrtá část nesvítí. Nevím co to znamená. Ale chtěl jsem abys to věděla."
"Sakra," pověděla Emma. "Nikomu neříkej to co jsi řekl mě. Jsi výjimečný člověk a tak nechci aby tě někdo zneužil. Teď ti něco zase řeknu já. Já mám moc živlů. Tahle moc koluje mým rodokmenem už od praznámé Anežky. Tenhle dar získá ten člověk, kdo má velké srdce." "A ty ho máš hodně velké," pošeptal Jake. "Bohužel.Mám dar ohně." Ukázala ohnivou vznášející kouli. "Moc vody." Před Jakem se utvořila malá vodní fontánka. "A třetí část mého srdce. Ta zelená mlha je země." Z rukou jí vykvetla růže. "Ale co ta poslední část tvého srdce?Neměl by tam být vzduch?" "Sám jsi Jaku říkal, že nesvítí. To znamená, že ho teprve získám." Jake byl unešený. "Jsi tak mocná a přesto pomáháš lidem zadarmo. Mohla by jsi zničit celou zem mrknutím oka, a přesto obětuješ svůj dar na pole či zahradu cizím lidem."
"Jednou to možná pochopíš. Nikomu to neříkej. Možná Melindě, ale ta mou moc zažila na vlastní kůži. Ještě bych tě chtěla poprosit, zkontroluj zítra všechny nemocné. Měli by se během pár dnů uzdravit." "A ty ..ty tu nebudeš??" "Nevím. Za chvíli odjíždím. A nevím kdy se vrátím. Znáš mou moc, proto by jsi měl taky vědět ještě jednu věc. Když bude nejhůř stačí zavolat do plamínku ohně: Ohni pálivý. Ohni hřejivý. Zavolej mi Emmu. Je potřeba její pomoci. A oheň mi ukáže cestu k vám. Měj se pěkně a postarej se o Melindu." Objala Jake a nechala ho v zahradě sama.
Emma si došla pro koně do stáje. Stála na cestě a přemýšlela, jestli se má jít rozloučit s Darkem. Viděla, že se dobře bavil, než šla pro koně. Třeba na ni zapomněl. Stejně ho už v davu nikde nevidí.
Emma se rozhodla zmizet. Bude to jednodušší pro oba. Nechtěla však sednout na koně a utíkat pryč. Držela pouze uzdu a šla vycházkovým krokem. Zanedlouho však uslyšela jak za ní někdo běží. Ohlédla se a uviděla Darka. Zastavila se a počkala na něj.
"Proč odcházíš??" "Musím zpátky do královské zahrady." "Proč jsi se se mnou aspoň nerozloučila? Uvidím tě ještě někdy vůbec. Nebo na mně a celou vesnici jen tak zapomeneš??" Emmě se chtělo plakat. Otočila se k Darkovi zády a pokoušela se skrýt slzy. Dark ji však otočil zpět. "Řekni mi co se děje Emmo? Jen tak mi vtrhneš do života a pak mi chceš zase utéct? Nechci jinou než tebe. Nikam mi neutíkej prosím," žadonil Dark a setřel Emmě slzy. "Nevíš co by jsi se mnou všechno zažil. Zničila bych ti život." "Tohle nepovídej," objal ji a hladil po oříškových copáncích.
"Vím, že musíš odejít, ale vrátíš se mi že?" "Já nevím.Nevím co se bude dít. Není pro mě jednoduché jen tak odejít. Miluju tě, a proto to je pro mě mnohem těžší. Nedokážu se jen tak rozloučit a odejít." "Tak neodcházej" "Moc dobře víš, že musím. Musím si ještě něco vyřídit na zámku. Tebe sice miluji, ale v zámku na mne někdo čeká. A on zase miluje mě. Nemám jednoduchý život. Musíš se s tím jednou pro vždy srovnat. Najdi si raději někoho jiného. Někoho obyčejného. Sbohem." Emma sedla na koně a jela pryč. Dark zůstal stát na cestě. Byl jako zmražený. Tohle od Emmy nečekal. "Jak tě aspoň najdu Emmo??" "Zavolej moje jméno do vody!" "Vody??" Ale odpověď už nedostal.
Emma jela zpátky do královské zahrady. Nejprve musí říct Petrovi pravdu o živlech a pak se uvidí dál.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama