June, 14. kapitola - Vánoce

21. ledna 2013 v 19:45 | Christie |  June
"Ještě tohle." Podala mi Dianne svetr.
Mlčky jsem si ho vzala a přehodila přes ruku. Vyšli jsme do zimy, až jsem se otřásla. Viděla jsem, jak před branou stojí auto, které mě má odvést na letiště ve Fletcheru. Další pohled se mi stočil ke štěrkové cestičce a třetí k mému kufru na kolečkách.
Chudinka.
S povzdechem jsem si ho tedy vzala do ruky, ale okamžitě mi ho Oliver sebral a vyšel s ním k bráně.

Pomalým krokem jsme šly za ním a mlčely jsme obě.
"Slečinko, pospěšte si." Zavolal na mě taxikář. "Nemám na vás celý den." Ne, že bych doopravdy zrychlila. Ale zdálo se mi to tak, protože už jsme byli u auta.
Oliver právě zaklapoval kufr od auta. Otočila jsem se k Dianne.
"Napiš mi, až dorazíš." Zamumlala, když mě objímala.
"Jasně." Polovina obličeje se mi usmála.
Věděla jsem, že ho nemůžu úplně ignorovat, a tak jsem stočila pohled na něj. "Dávej na ni pozor, Olivere." Řekla jsem improvizovaně.
Jeho stažený obličej mu pro jednou roztál do jemného úsměvu, chladného zdvořilého pohledu se však nezbavil.
"Určitě."
Naposledy jsem se po nich podívala, jak stáli vedle sebe jako obvykle, a s těžkým srdcem nastoupila na zadní sedadlo.
"Máte všechno?" Zeptal se mě. Podívala jsem se ven z okénka. Dianne se usmála, Oliver ne.
"Jo."

Mamka mě čekala na letišti v Atlantě s otevřenou náručí. Doslova.
"Tak tady jsi, June!"
Došla jsem k ní s kufrem za zády.
"Ahoj mami." Pozdravila jsem.
"Ne tak nahlas." Zažertovala. "Někdo by tě mohl slyšet."
"Kdo? Je někdo?" Zeptala jsem se, když jsme směřovaly k autu.
"Ne. Právě že není." Poněkud smutně se usmála.
"To proto jsem tady já?" Usmála jsem se pobaveně.
Protočila panenky. "Co si ty o mně myslíš…"
I když to k ní domů nebylo nijak daleko, trvalo to přes hodinu. Zácpy byly skoro celou cestu.
"Doufám, že jsem ti nezkazila plány. Neplánovali jste nějaké pořádné mejdlo?"
"Mejdlo? Vážně mami?" Nevěřila jsem.
Pokrčila rameny. "Co… my jsme to vždycky říkali, tvoje teta Susan vždycky říkala, když nechtěla, aby rodiče poznali, co myslí, že se jde umejt."
"Susan?! Ne!"
"Vážně." Přikývla mamka hlavou, když konečně zaparkovala. "To až po tom, co se jí Henry dostal na kobylku, zkrotla… Ale teď vážně vážně…" podívala se na mě.
"Jsem ráda, že jsem tady. Vážně."
"Vážně vážně?"
"Ah!" Povzdechla jsem si a protočila oči.
"Tady bydlíš?" Povytáhla jsem obočí, když jsem uviděla nad sebou nejméně sedmnáct pater věžáku.
Pobaveně se uchechtla. "Ne, tady." A ukázala na věžák naproti… no, byl trochu větší.
Navrhla, že se nejdříve půjdeme najíst. Zavedla mě do čínské restaurace na rohu vedlejší ulice, kde to vonělo až k našemu autu. Mohla jsem jít po čichu.
"Víš, už dřív jsem slíbila mým sousedům, že s námi můžou strávit Štědrý večer. Doufám, že to nevadí."
Pokrčila jsem rameny, protože jsem měla plnou pusu nudlí. "Ne." Zahuhlala jsem.
"Chovej se slušně, chodím tady každý den." Zarazila jsem se a polkla.
"Tady?" Rozhlédla jsem se a nakonec jsem si ji prohlédla. "Sportuješ?"
"Css." Urazila se a napila koly. "Mám přirozeně dokonalý metabolismus."
"Jasně." Zasmála jsem se.
"Jmenují se Jobsovi. Matka je Sarah, tatík Marcel a mají syna, který studuje práva. Martina."
Přikyvovala jsem a ona stále mluvila. "Ona je celkem fajn, dělá květinářku kousek odsud. Tatík pracuje pro místní noviny, je to povedená dvojka. Toho Martina jsem skoro neviděla."
Povytáhla jsem obočí, znovu.
"A co ty, už sis tam někoho našla?"
Asi jsem nad tou otázkou měla víc přemýšlet. "Jasně." Řekla jsem. "Jsem teď na pokoji s Dianne. Je skvělá."
"Zlatíčko… myslela jsem kluka."
Zaražení č. dvě. "Ahm." Polkla jsem. "Ne?"
"Ne? A co ten… Oscar, tuším? Mluvila jsi o něm, ne? Že spolu sedíte u stolu."
Protočila jsem, poněkud nevrle, oči. "Oliver, mami. Ten chodí s Dianne, víš. Proto s námi sedí u stolu."
"Áha…" Protáhla. I když nebyla máma na úvazek, uměla být mámou…

Naštěstí měli v tom věžáku výtah. Pamatovala jsem si, jak jsem musela jít po schodech do sedmého patra, když jsem u ní byla minule.
Dvanácté patro, kde bydlela nyní, byla dlouhá chodba s pěti byty. Mamce patřil ten druhý.
"Máš to tu vážně pěkně zařízené… Jak dlouho tu už bydlíš?" Křikla jsem za ní, když mi zmizela uvnitř spletitého bytu.
"Už něco přes půl roku."
Něčím, možná stylem, nebo přizpůsobením nábytku mi to připomínalo můj pokoj v Ashville. Bylo to příjemné. A tak začaly ubíhat mé Vánoční prázdniny. Ve sletu toulek po Atlantě, když byla mamka v práci a pak večerním nakupováním. Pečením cukroví a seznamováním s jejími přítelkyněmi, které s námi občas večeřely u nás doma.
Najednou mi to slovo doma připadalo mnohem flexibilnější, než před nějakými třemi měsíci.
A tak tu najednou byl Štědrý večer a shon, aby se všechno stihlo přichystat, než na nás zaklepou mamčini sousedi.
Už jsem se s nimi seznámila, když jsem šla vynášet odpadky a když jsme zpravovali zámek na dveřích. Sarah byla příjemná buclatější paní, které bylo něco přes čtyřicet a její manžel, asi o pět let starší, byl jak jinak než vtipálek.
Právě jsme prostíraly na stůl, když zaklepali. Mamka mě poslala otevřít, aby to mohla sama v jídelně dodělat, s úkolem je zdržet.
"Promiň, že jdeme sami. Martin ještě musel jít něco zařídit. Za chvíli přijde."
"Aha. Tak si pojďte zatím sednout do obýváku. Večeře bude za chvíli." Usmála jsem se a zavedla je dovnitř.
"Dáte si něco k pití?" A když se všechny zdvořilůstky odbyly, zasedli jsme ke stolu. Jobsovi nás podnítili k začátku bez Martina. Ale netrvalo dlouho a zazvonil. Mamka vyběhla jako splašený králík a vpustila ho dovnitř.
Byl to blonďák menšího vzrůstu, asi po mamince. Připadalo mi blbé ho okukovat, a tak jsem si vystačila prozatím jen s tímto.
"Martine, kdes byl tak dlouho? Tady slečna Maniová už trvala na tom, že začneme bez tebe, jinak by to vychladlo. Ty nemáš žádné ohledy, co se sluší." Začal ho políčkovat otec.
"Víš, co se říká, čemu v mládí nenaučíš…" A smysl pro humor po otci.
Mamka se zasmála a podala Martinovi talíř.
"Tohle je má dcera June." Stáhla jsem pohled z mamky na Martina a usmála se.
"Ahoj." Pozdravil.
"Miláčku, podej mi tu omáčku, buď tak laskav." Požádala Sarah, která se nijak nezapojila do oslavného přivítání jejího syna, Marcela.
"Kterou, drahouši."
Rozhodil ruce po stole a hledal tu správnou.
"No kterou asi… Máš ji přímo před nosem." Marcel sklonil pohled před svůj talíř kde stála zelenina a přeliv na ní.
"Tuhle? Pochybné barvy?" Byla hrášková.
Sarah ho zpražila pohledem. "Buď slušný."
"Tak co synku," začal Marcel zpovídat syna. "Máš nějaké nové zábavné historky?" A pak rychle dodal. "Vhodné?"
"Historky?" Zahuhlal s plnou pusou. Mamka mě pod stolem kopla, když jsem se začala pochechtávat.
"No jasně… Já jednu mám." A nenechal syna ani domluvit. "Jeden můj kolega v práci mi vykládal o jednom chlapíkovi, o kterém psal článek někdy minulý rok v Chicagu, který se zabil pádem ze zavřeného okna jen proto, že chtěl vědět, co se stane."
"Chtěl si říct otevřeného, ne?" Zašklebil se Martin.
"Ne, to okno bylo prý zavřené a on proskočil tím oknem skrz. Dramatik, chápeš… A nepřerušuj mě… Tak tedy, chtěl vědět, co se stane. Napsal krátký dopis na rozloučenou, kde psal, že už nemůže dále žít s tím tajemstvím smrti. Jerry, ten můj kolega, říkal, že to byl prý hrozně zvědavý člověk. Zůstal několik dní v knihovně jen proto, aby si vyhledal nějakou historickou otázku, která prý byla sporná. A takhle to dělal se vším, dokud neměl absolutní jasno. Jenže pak se ho někdo zeptal, co si myslí, že bude po smrti…"
"A to mu řekl někdo, kdo ho znal?" Podivila se mamka.
"No to mi Jerry samozřejmě neřekl. Ale bylo to prostě, jako by mu u hlavy odjistili pistoli, dali mu jí do ruky a řekli: Na, hraj si, tu máš kohoutek…"
"Chudák," řekla Sarah a podívala se na svého muže, jako by chtěla říct: "A ty si z něj tropíš šašky…"
Marcel pokrčil rameny a nenechal se rozhodit.
Když jsme po jídle sklízely talíře a Jobsovi už byli dávno na kutě, mamka prohodila:
"Bavila ses dobře?"
"Už dlouho jsem se tak nepobavila." Usmála jsem se upřímně.
"Sarah vzkazuje, že je ráda, že nám mohli dělat společnost, že jsi okouzlující a že je ráda, že jsme nebyly samy." Vyřídila.
Zasmála jsem se a šla vytřepat ubrus na balkon.
Když jsem se vrátila, seděla mamka u stolu s rukama před sebou nataženýma a stisknutýma.
"Co je?"
"Nech to teď být, uklidíme to ráno. Pojď si na chvilku sednout. Promluvíme si."
Složila jsem ubrus na opěrku židle a posadila se jako svíčka. Z toho tónu jakým na mě mluvila, to vypadalo na nějaké vážné téma.
Nadzdvihla jsem obočí.
"Tak, teď mi řekni, June, co je to?" Chvilku jsem mlčela, abych zjistila, že bez nápovědy asi nezjistím, oč jí jde. Nejsem nějaký šaman…
"Co?"
"Celou dobu se mi zdáš tak polovičatá. Nejsi to ty, uvolněná pohodová… jako vždycky. Teď jsi k ještě k tomu řekla, že tak ses nebavila už dlouho. Tohle ale není ta pravá zábava. Je to milé, jsou vtipálci, ale není to naše rodina. Je to spíš takové neupřímné. Oni se nám nesvěřují se svými problémy, my jim taky ne. Není to ani přátelství. Je to spíš respekt. Nerada tě takhle vidím, stalo se něco?"
No byl to dlouhý proslov na to, abych mohla odpovědět jen: ne nic…
Ale stejně jsem to zkusila. A nejdřív zrudla jako rajče. "Ne… nic."
Poklesla jí hlava na jednu stranu. "June."
Povzdychla jsem si. "Co."
"Hele já vím, že ses mi nikdy nesvěřovala s žádnými potížemi, co jsi snad někdy měla. Jenže teď, když máme k sobě najednou tak blízko, bys to mohla zkusit, ne? No jednou jsem tvá matka a mám právo to vědět. Je to něco ze školy?"
Protočila jsem oči, když došlo na konkrétní otázky.
"Mami já se o tom nechci bavit."
Opřela jsem se, aby mě nebolela záda a sklonila pohled na své ruce v klíně.
"Je-" Začala, ale já jí přeběhla.
"Ty taky nejsi veselost sama." Zadívala jsem se jí přímo do očí.
Pokrčila rameny a taky se opřela. "Tak chceš, abych začala?" Vypadala, že se jí dostává kuráže a prudkosti to ze sebe dostat.
"Klidně, stejně jsem si o tom s někým musela popovídat. A je jen dobře, že to zůstane v rodině." Tak teď jsem nějak nechápala, kam míří.
Nabroušeně a skoro zoufale vykřikla, ale potichu: "Jsem v přechodu!" Tak teď mi bylo jasné, že nějaká má potíž je dávno zamluvená.
"Co?"
Prudce trhla hlavou, jako, že kývne.
"Jak… jak už můžeš být v přechodu? Vždyť…" Ukázala jsem na ni, neschopna slova.
"Doktor říkal, že je to nějaká vada. Prý to můžu mít dědičně." Ztuhla jsem. A pak ztuhla i mamka, když si to uvědomila. Začala jsem počítat kolik, že to mamce vlastně je. Třicet…devět? Čtyřicet? Už?
Polkla jsem.
"No. To je novinka… Myslela jsem, že to začíná o mnoho později."
Mamka zavrtěla hlavou. "Myslela jsem si, že mám v sobě nějakého bacila… jenže ne. Doktor mi doporučil, abych se konečně usadila, že stres tomu jen napomáhá. A to mi taky dělá starosti." Najednou se zamlčela a zesmutněla. "Na konci října jsem se s jedním mužem rozešla, protože jel za prací do Pittsburgu. Chtěl, abych jela s ním, jenže já ještě nechtěla. Jsem tu jenom půl roku. Tehdy ještě ani tolik ne. A pak jsem se dozvěděla toto. Kdybych to věděla, jela bych s ním. Protože to jistě byl muž na usazení. Navíc dostal práci, co už jindy nesežene, a tak tam jistě zůstane." Uvažovala si jako by pro sebe. Jednou rukou si podpírala bradu a druhou si hrála s podtáckem.
Nevěděla jsem, co na to říct a tak jsem mlčela.
"Smutné." Zamumlala si do dlaně. Pak se na mě podívala. "Teď je řada na tobě."
Věděla jsem, že začít s tím muselo být pro mámu jako újma na hrdosti, ale já nic říkat nechtěla. Nechtěla jsem o tom mluvit. Vůbec.
"Jsi zamilovaná do Olivera, že je to tak…" Prohlédla si mě, jak jsem si tam nespokojeně rudla a sledovala své prsty.
Pak nastalo dlouhé ticho. Nakonec mě začaly bolet záda, a tak jsem se předklonila a nevědomky si sedla úplně stejně jako ona. Po chvilce jsme si toho všimly a začaly se smát. Obě jsme se opřely smíchem do křesel.
"Jak to můžeš vědět." Řekla jsem, když smích pomalu odezníval a my se zase daly do práce.
"Zlato, si ze stejného těsta jako já. Když já nemůžu lhát sobě, jak bys to svedla ty?"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Nikča Nikča | 3. února 2013 v 20:05 | Reagovat

povedené vánoce :D...kdy bude další kapitola?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama